DMD č. 23. pro 23. 4. 2026. Téma: Pokušení mocných

Někde se bojuje bombami a ostrými náboji.

Jinde ostrými slovy.

A na všech frontách, samozřejmě, penězi.

Tady je ticho. Ani ptáci se neozývají, pilně se krmí.

Elegantní linie jednoduchého obydlí.

Podvečer. Slunce sklouzlo za obzor, zůstala narůžovělá záře. Voda ve sklenici je chladná. Levandule na stole omamně voní.

Dvě postavy. Mlčí, nikam nespěchají, vychutnávají vzájemnou blízkost.

Matka s dcerou?

Přítelkyně?

Poutnice?

Obraz o tom nemluví.

Mluví o spočinutí, důvěře, péči, oddanosti, lásce a nekonečné něze.

Trochu o smutku.

Ženská síla, chtělo by se říci, ale...

Duše nemá gender.

Největší moc nepotřebuje chřestit zbraněmi.

Pokušení méně mocných je na to zapomenout.

James a Matthew se pevně objali. Matthew byl pořád vratký v nohách, James se klepal. Ale žili. Co na tom, že uprostřed Edomu. 
"Zabil jsi knížete pekel," zubil se James.
"Maličkost," zvedl Matthew hrdě bradu.
"V jednu chvíli jsem myslel, že jsi umřel," zvážněl James.
"Já... myslím, že jsem doopravdy umřel. Moje matka mi pomohla zpět."
James ho objal ještě pevněji a pak se rozesmál: "Co teď, pane nejmocnější démonobijče?"
"Beliala jsme zvládli, pojďme nakopat zadek Ašmodajovi," navrhl Matthew.
James předstíral, že o tom uvažuje, než zavrtěl hlavou.
"Pojďme raději domů. Dlužím Kordelii nechutně dlouhou svatební cestu."
Matthew polkl odpověď.
 

Gabriela medituje. Hledá růžovou barvu, ženství, plodnost. Je unavená. 
Probudí ji leknutí. 
Tereza. 
„Už ti došlo, že jednoho dne zamorduje i tebe?”

Volá neznámé číslo. Gabriele se sevře žaludek. Když přijímá hovor na hlasitý poslech, Dušan ji upřeně sleduje. 
„Ano?”
„Gabriela Hlavatá?”
„Kdo jste?”
„Netvařte se, že jste mi nedávno nevolala z jednorázového čísla z Plzně. Vím, co jste provedla. Vy a ten váš psychopat.” 
„Cos to řekla, ty čubko?” zařve Dušan.
„Vidím, že se s vámi nedá domluvit.” 
„Počkejte!”

Nora s úlevou odloží telefon. „Znělo to pěkně nevěrohodně, že?”
Roman zvedne palce. 
Blanka se zazubí. „Tebe bych nechtěla naštvat.”

Vydlak rozladěně přechází sem a tam po svém přepychovém pokoji. Dotýká se zlatých šperků, hedvábných záclon, naleštěné desky mahagonového stolu. Drahocennosti tentokrát neuklidňují. Jako by se škodolibě vysmívaly. Připomínaly hrozné ztráty, které utrpěl.
Musí zachránit, co se dá. 
Vystoupí ze sebe, hledí na nového dvojníka jak do zrcadla.
Nejdřív zničit tu liščí havěť! Bláhově si myslel, že upálit lišáka bude stačit. Chyba! 
"Nikdo nesmí nabýt dojmu, že jsem porazitelný. Jednou moje pověst utrpí šrám a příště už nebude tak snadné rozsévat strach."
„Liška je spřažená s tou cukrářkou,“ připomene dvojník.„Troufají si ti místní tupci."
„Mohl bych vypálit celé město…“