Bažina

„Dědečku?  Jak to bylo dál?“ 

Starý král dojatě popotáhl: „Obloha se roztrhla a do mokřadu pršely žáby, úhrnem 10 kusů na m². Hladina zezelenala. Zazněl výkřik. Do jediné hlubiny v dokonalé šipce zajelo dokonalé tělo. Běloskvoucí kůže, vlasy zdobené nejjemnějším žabincem. Princ křepce vyplaval, jako žabka. Oklepal bahno i vodní řasy, spatřil mě a pak…“

Král se odmlčel.

„Pokračuj!“ Obrovské akvárium se zahemžilo další generací pulců. Voda zasyčela, když se naráz připlácli k prosklené stěně, oči přisáté na dědových rtech.

„Sklonil se ke mně, zahleděl se mi do očí a řekl…“

„Ale fujtajbl vespolek, vždyť je to jen obyčejný skokan!“

Lehátko vystoupalo nad mokřady. Princ se věnoval multitaskingu - ležel, jednou rukou svíral žabí nožky, podivoval se nad podivnostmi obojživelné kartografie a usilovně porovnával tvary zakreslených louží s vodními útvary pod sebou. 

„Ta mapa nesedí!“ oslovil nejnafoukanějšího žabáka.

„Tsssss,“ oslovený se chytil za pusu a vypoulil oči. 

"Tsssss," žabí balónky se začaly mrskat. Divoce gestikulovaly, předními prackami ukazovaly na zavřené papuly a podezřele rudly. 

Líbací skokan se zarazil uprostřed stravování a s otevřenou pusou se zahleděl do nebe. Zapomněl dýchat. Ožvýkaný oběd ze sebe setřásl sliny a útlou nožkou ho kopl do jazyka: „Až naprší žabzzáci!“ 

Kolem skokana nastalo boží dopuštění.

Líbací skokan mlaskl jazykem do bahna mezi masařky. Rozletěly se do stran. Vodní kapičky se ostře zaleskly proti obloze a odrazily mu do očí štědrou dávku poledních paprsků. Blanitá muší křidélka zastínila výhled. Všechno se rozmazalo. Močál se topil v průsvitné mlze. Skokanovi zabzzzučelo.

„Až bzzzudou z nebe padat tlusté bzzzelené kapky!“

„Kvák?“ 

„Až naprší ti nejstatnější žabzzzácii!“

„Cože?“ zblblý skokan omámeně zíral do slunce. Zrychleně dýchal. Vyplazený jazyk se mu plemcal v bahně.

„Pak zzz nebe sestoupí ten, kterého čekáš. Zzzsedíš si na vedení?!“

Skokan poskočil. Přišlápnutý jazyk ho vrátil do reality. Mlaskl podruhé a oblízl se. Bzučení zmizelo. 

Princ vyráběl vzducholoď. Spletl lehátko z rákosu, vystlal ho nejměkčími řasami a dekorativně se rozložil. Zamrkal na přihlížející žáby a zkusmo rozhýbal rty: „Nafukujeme! Udělejte řadu a netlačte se!“

Zkušeně použil techniku umělého dýchání a nafoukl první obojživelný balón. 

„Příliš malý!“ zafuněl. „Takhle se nevznesu. Chce to opravdové chlapáky!“ Klepl se do čela: „Nejtlustší žabáci ke mně. Dlužíte mi to! Utopili jste kočár!“

Tyhle balónky byly o poznání větší. Princ je chytil za zadní nožky a srovnal do kytice. 

„Nastavte bříška slunci a letíme!“

Vzducholoď začala stoupat. Zelené balónky se rozkvákaly nadšením.

„Prrr, žaboši. Klesáme! Nafoukněte panděra a držte papuly!“

„Nechápu, co mu tak dlouho trvá! Vyrábí vzducholoď?!“ zakletý skokan se vyšvihl do leknínu a rozhlédl se.

Po hladině se rozeběhly drobné vlnky. Voda zčernala. 

„Co vy tady?“ podivil se žabák.

Zástup pulců způsobně zavrtěl ocásky: „Nesem ti noviny. Máš předplatné?“

Skokan natáhl jazyk a o hladinu mlaskly tři tučné masařky. Ještě se hýbaly.

„Princ tu bude, co nevidět! Asi tak za měsíc.“

Skokan zezelenal: „Zatracené žabí společenstvo! Nedali jste mu mapu?“

„Bolí ho nohy. Má puchýře. Naprosto nevypracované stehenní svaly! Tak jsme mu poradili…“

Skokan zachrčel: „Staví vzducholoď! Vyřiďte mu, že má padáka! A doufám, že ho bude potřebovat!“

“To byl tedy polibek!” zašeptala můra a závistivě si zaclonila oči křídlem. “Magicky kouzelný! Celá záříš!” 

“Kvák?”

Puchýře vysušené vášnivým dopoledním sluncem začaly praskat. Odlupovaly se jako kůra nemocného stromu a jeden po druhém dopadaly k tlustým a nevzhledným ropuším tlapkám.

“Kvauvajs!” zabědovala líbací ropucha.

Nožičky se jí začaly prodlužovat. Neforemná stehna se vytvarovala a zaleskla se vyrýsovanými svaly. Nová nezvykle hladká kůže metala sluneční odrazy.

Páni!” vydechla oslněná můra. 

“Jsi nádherná. Úplně jasná zakletá princezna!”

“Myslíš to vážně?” zaskřehotal urostlý skokan. Svěsil mužně řezanou žabí papulu k vodnímu zrcadlu. “A jak mě princ asi pozná? Tohle mu nikdy nedokvákne!”

Líbací ropucha se nudila. Zírala na blednoucí měsíc, drbala si puchýře a kafrala: „Jazyk jsem řádně rozhýbala, mapu poslala a princátko nikde.“

„Možná ho zdrželo líbání šosu?“ noční můra opustila rákos a přiletěla blíž.  „Proč jsi to chtěla?!“

„Nestrkej do toho křídla! Jednou jsem princezna, můžu všechno!“ nadmula se ropucha. Podívala se na svůj odraz a rozkuňkala se. „Dávno jsem se měla proměnit. Podívej, jak vypadám.“ 

„Jsi krásná uvnitř?“

Ropucha oblízla slzy: „Že váháš! Nejtlustšími masařkami jsem se krmila!“

„Pomohlo to?

„Přitažlivý žaludek na kouzelnou pusu nestačí.“

„Já bych tě třeba…“

Hrbolatou ropuší kůži líbly první sluneční paprsky. Začala proměna.

„Co se dá dělat, tady si nevrznu.” 

Princ nahodil nacvičený úsměv a smířený s osudem zamával slizkému davu. 

„Sbohem kuňky! Čas vydat se do bažiny zaslíbené, líbající ropuchou oplývající!”

Pečlivě prostudoval mapu a zamířil ke kočáru. Obojživelnice hlasitě zakvákaly. 

„Co říkáte? Zkuste být výmluvnější!”

Dvířka kočáru se s hlasitým vrznutím přibouchla. Alberto v němém úžasu sledoval desítky žabích praciček, které je přidržovaly na místě. Svaly jim jen hrály.

„To je tedy síla,” odfrknul si princ. „Vážně si myslíte, že půjdu po svých?”

Ropuší sbor pokýval hlavami, až se hladina rozhýbala. Uměle vytvořená žabovlna strhla kočár a pohřbila ho v bahně.

Ropuchy vyskákaly z vody a vesele se rozkvákaly. Takovou podívanou tu neměly od jury. 

„Jedna jak druhá!“ Alberto Cuisse - Grenouille si odplivnul. „Na sváteční tabuli s vámi,  nezakleté potvory!“

Žabkám se roztřásla stehýnka.

Alberto kopnul do močálu až se voda rozlítla do stran jako jiskry ze zapálené prskavky. Vzduchem zavonělo nasládlé bahno a v nedaleké louce se rozcinkaly zvonky. V obojživelnicích se pohnulo svědomí a chladnokrevná srdce se rozbušila. Žáby vypoulily oči a mrkly na sebe.

Nejošklivější ropucha, celý princ, poskočila kupředu. V tlamě držela veliký list stočený do ruličky. Vymrštila jazyk a před překvapeným Albertem se rozvinula zelená mapa.

Princ si znechuceně otřel oslizlé rty, svěsil hlavu a udělal si do deníčku další černý puntík. 

„Podtrženo sečteno,“ zamumlal, „to vypadá na jeden obrovský milostný debakl.“ Vyvrátil oči v sloup a počítal: „To máme dvacet osm probádaných močálů, tisíc a jedna od srdce políbených žab, identický počet líbacích neúspěchů a tři luxusní opary.“

Zadíval se do vodní hladiny. Výsledek ho rozhodně nepotěšil. Pusa mu natekla a vytvarovala se do podoby rozkošné ropuší tlamičky. Opary vystoupily a zdárně simulovaly puchýře. Vyplázl růžový vyšlechtěný jazyk.

„Bzzzz.“

Rychle polkl. 

„Jestli nenajdu tu pravou, vyvolám velký mezibažinový skandál, jakože se Alberto Cuisse – Grenouille jmenuji."