Autorův výběr 2024

Vždycky byl kapitola sama pro sebe. Nezapadal do žádného příběhu. Leon Stillet. Jeho skutečné jméno bylo jiné, málokdo ho znal. Někdy ho tím zlobila. A on ji vždycky jen zatahal za cop a beze slova se usmál.

Když se tenkrát jejich cesty rozdělily, nečekala, že ho ještě někdy uvidí. Vdala se do nejzapadlejší díry na Zeměploše, za největšího pitomce, o kterého mohla zakopnout. Stárla, obklopená pachem zelí, nespokojenosti a uplývajícího času. Život U Zlomeného kola.

Před třemi lety přijel do Zapadlova. Byl stejný jako vždycky. Jasně modré oči připomínaly vodní hladinu, jizva na jeho tváři byla stále křehká. Narozdíl od ní ho věk nedostihl. Až později zjistila, co se mu stalo. Téměř jí to zlomilo srdce.

Od té doby mu často v obličeji vídala docela lidský, svíravý smutek. Nepomáhalo nic. Jen držet ho, když si opíral čelo o její rameno, a tiše broukat starou písničku. Věřila, že přehluší jeho bolest. Marně.

Nakonec s ním odjela. Netušila proč. Nemohl jí nic dát, ani slíbit. Ale stačilo, že ji měl rád. Po svém. Když zrovna mohl.

Věděla, že nikdy nezemře. Že se dočká její smrti. Doufala, že přitom bude s ní. Aby alespoň ta poslední kapitola knihy jejího života za něco stála.

Zasténal.
Polilo ho horko, ale věděl, že ho postih nemine.
„Byls hodně zlobivej anděl.“
„Ano.“
„Jakže?“
„Ano, pane.“
„Zasloužíš pekelně potrestat.“
Polknul.
Několik titulů se sesypalo na zem, když ho Crowley přitisknul ke knihovně a přišpendlil mu dlaně nad hlavou.
Zaúpěl.
„Dokud neřeknu, tak se nepohneš. Přijmeš jakejkoliv trest.“
„A-no, pa-ne,“ vykoktal anděl. Po těle to mravenčilo.
Démon ho něžně pohladil po tváři, aby mu setřel slzy. „Zopakuj mi svoje záchranný slova.“
„Kočičí zlato.“
„Výborně,“ odstoupil. „Začneme pověstmi. Tuhle knihu cením na sedm liber.“
Crowleyho ďábelský plán.
Snaže se ignorovat velký nápis Výprodej knih ve vitríně, Azirafal do třetice zanaříkal.

Jak jsme exkluzivně zjistili, Patricijův tajemník Rufus Važuzel každou osmotu navštěvuje rezidenci Patricijova předchůdce. Stěží se ti dva scházejí jen nad partičkou buch. (Pan Važuzel ostatně buch nehraje.) Zdá se, že Vetinari nadále tahá za nitky, aniž by však přijímal také odpovědnost.
Spíš než takto vodit občany za nos, měl by si bývalý vládce najít nějaký klidný domek na venkově, odkud se nebude míchat do politiky města.

Domek na venkově by mohl být docela příjemný, napadlo Havelocka. Odložil noviny a začetl se do dnešních semaforových zpráv* od lady Margolotty a arcikancléře Viléma Mrakoplaše.

* Samozřejmě šifrovaných. Jednalo se o soukromou korespondenci.

Mezi mraky problesklo slunce. Za hradbami přístavu mohli shodit zdání formálnosti. I zmoklé kabáty uniforem. Potůčky dešťové vody se sbíhaly k pobřeží. Hejno rybáků se s křikem vzneslo. Osvobodila nohy ze střevíců. Bosá chodidla zabořila do mokrého písku.
Šli pomalu, co noha nohu mine.
Zastavila se. Ztěžka oddechovala.
Tom se ohlédl.
"Odpusť, nevěděl jsem..."
"To nestojí za řeč."
Posadili se ve stínu palem.
Podal jí zdobenou placatku. Zahleděla se k moři. Třpytilo se tisícem zlatých odesků. Osamělý terej se střemhav snesl z oblohy. Plachty rybářských člunů splývaly s obzorem.
A za ním nekonečné míle oceánu rozprostřené mezi nimi a domovem.