Botanista / The Botanist

Tikání hodin, odbily půlnoc. Ještě nezačal pracovat na své práci. Pohlédl na obráceného svázaného mladíka u zdi.

Bodni ho... Zabij. Chceš to. Nepatlej se s tím dnes... Máš zlost z minulého selhání. Vše bude dobré. Znělo mu v hlavě, on tiše zamručel a zacpal uši.

"Ticho! Ne, musím se soustředit... Neudělat stejnou chybu. Nachystat to, jako vždy..."

Myslíš, že to budou brát vážně? Ne. Dostaň to ze sebe, vezmi nůž!!

Zavřel oči, zhluboka nadechl. Ovládne se. Ano, klid.

Najednou však popadl nůž a zabodl do bezvládného těla. A znovu, znovu... Cítil se uvolněný. A přesto mu z očí tekly slzy.

Kromě vraždění i pomáhal. Květiny a jeho sestra pro něj byly vším.
Když nějak trpěla, chtěl jí pomoct se z toho vyléčit.

"Pij, bude to dobré, uvolňuje to bolesti... Věř mi." Zamumlal k ní a podal šálek čaje s babským uchem, aneb jinak řečeno šalvějí. Udělal jej trochu silnější a dodal i meduňku na uklidnění.

Jeho sestra se čaje napila a pousmála. Opětoval gesto, pomohl jí. Mlčky ji u pití pozoroval. Měli spolu nyní zase jednu z chvil.

"Když se vyznáš v kytkách, možná bys mohl pomoci policii s polapením toho vraha, hm?" Zamumlala tiše.

"Jistě, jsi chytrá, má maličká."

Poslal mu dopis, tentokrát však neobsahoval žádný dopis, nýbrž jen nějakou bylinou směs. Nebo, odhadoval - opět pracoval sám a nevzal to do laborky.

Opatrně to mezi prsty v rukavicích mnul a zkoumal každý kousek zachovaného listu, nebo květu. Vedle mu u toho na pracovním noťasu běželo vyhledávání výskytu poznaných rostlin. Všechno rostlo všude. Začínal to brát jako žert, ale nechtěl si to přiznat.

Botanista nebyl vtipný, pro všechno měl důvod a význam.

V tom objevil kousek listu Broneru velkolistého. Zasekl se v práci. V jeho okolí je jen jeden skleník, kde je.

Věděl, kde bude další vražda. Vydal se připravit.

Rozhodl se, že jí na narozeniny upeče dort.
Měla květiny ráda, stejně jako on.

...

"Všechno nejlepší, matko! Jsem rád, že se konečně vidíme."

"V pořádku, synu..." Odvětila žena postaršího věku, zakašlala, zřejmě byla nemocná.

Rozkrojil dort a nandal každému jeden kousek. Matce ten, na kterém bylo několik více konvalinek, než fialek a růží. Milovala ty květiny.

"Doufám, že bude chutnat."

"Od tebe vždy."

Pozoroval, jak během chvíle začala mít závratě nevolnosti, na rukou vyrážku a spadla na zem. Ignoroval její volání o pomoc, sledoval to celé s kamenným pohledem.

Páchal právě vraždu? Ne, nazval by to spíše urychlením dědického řízení.

Začal se nudit? Připadal si, že potřeboval pozornost? On sám nevěděl, spíše si chtěl obzvláštnit život.
Začal konat, zabíjet, prožívat pocit moci, ach, jak jej to uspokojovalo.

Vyslyšel snad jeho prosby o trochu vzrušení v životě? Byl vrah někdo, komu si stěžoval, jak ho to v práci nebaví?
Hra začala, a on miloval každé místo činu, zprávu, dopis, který se mu dostal pod ruku.

...

Během několika měsíců se v městě rozlehl strach a obavy z neznámého, kdo nechával na ulicích kaluž krve a kytici.

Oběti bral, nebo tak to alespoň tvrdila policie, náhodně.

Později se mu začalo přezdívat Botanista. Poetické.

O tom, jak dlouho jsem se s tím dělal/a se nebudeme bavit...
A jinak - vzhledy dvou mužů NEJSOU přímou pro postavy, o kterých zde píšu jiné drabble, či se objeví v mé možné budoucí knize.
Berte to jen jako takovou představu.
JE MOŽNÉ, že se budou VZHLEDY - pokud by došlo k nějakému dalšímu bonusu na styl obrázků - ZMĚNIT.
Nu a co jiného k tomu... Prostě jejich soukromá hra.

Odkaz na obrázek:

https://cdn.discordapp.com/attachments/1083097287074529363/123546245797…

"Cože se ti zdálo?"

"Byl jsem na poušti a ztratil gumu-"

"Jak jako gumu? Jako na gumování? Nebo tu ženskou do vlasů?"

"Ne, jako kondom. A když jsem došel k ní, večer musel padnout."

"Jak... Kámo to je ujetý!"

Najednou se do debaty dvou mladíků, kouřících cigaretu, vloží muž, vyšší, starší, nejspíše střední věk, stylem oblečení se jim podobal. Už nějakou dobu je sledoval, až teď vyšel ze stínu. V ruce držel balíček cigaret. Speciálních.

"Cigaretu? Vidím, že vám už dochází."

"Dík, seš chábr."

Muž se jen pousmál a pozoroval mladíky, jak do chvíle omdleli a bezvládně leželi. Byli jeho.

"Pojedu s tebou, pár dní ti mohu pomoct."

"Ne, máš tu práci, věnuj se jí. Zvládnu to. Vrátím matce to, co ona mi dala v dětství."

"Nemůžeš jet o něco později?"

"Je to poslední vlak, potom jsou na rok výluky. A v autobuse mi není dobře."

"Dobrá, opatruj se a piš, miláčku."

...

Stála v hale vlakového nádraží, po chvíli přesunula k pokladnám. Požádala o lístek do určité destinace. Po vydání nastoupila do vlaku. Během chvilky vyrazili.

Poslední pohled na město, ve kterém několik let žila, teď musí pryč. A kam? Pomoci své nemocné matce. Bratr nemohl. Pracovní vytížení. Workoholik. Kretén.

"Nech to, však počkej!!" Zavolal detektiv a chytl kolegu za ruku.

Chyba. Následovala volnou rukou pěst do nosu. Stisk díky tomu povolil a udělal krok dozadu ke zdi. Kolega však nebyl hotov. Hned mu věnoval další.

Na bílou košili dopadla první kapka krve.

"Nejsem debil, my jsme, pardon, byli tým!"

Už se znovu napřáhl, najednou někdo vešel, velitel. Při pohledu na situaci se zamračil.

"Zatajil nám dopisy od něj!!"

Ozvalo se tiché mlasknutí. "Detektive, za mnou, na slovíčko. Seržante, máte dnes volno." Velitel se vydal ke své kanceláři.

Detektiv jej následoval, nedobrovolně.

Po zavření kanceláře se ozval i zvuk zamknutí.

Chtěl pro ni jen nejlepší. A přitom to byl muž, co zastával přírodní zdroje.

"Takže budete chtít náhrdelník s přívěskem pyritu, pane?"

Cukl sebou. Ach, zase se zamyslel. Přesněji nad včerejší obětí. Taky měla ráda drahé kameny. Citrín milovala. Kromě toho i tulipány, žluté.

*Pane? Haló? Řetízek zlatý?"

Rudá krev a pastelově žluté tulipány... Tohle by nikdo neocenil. Ale věřil, že policie ano. On totiž věděl, že vytvořil další umění.

Najednou pocítil chycení za zápěstí. Zamrkal a pohlédl na klenotníka.

"Ano, náhrdelník s přívěskem pyritu se zlatým řetízkem, děkuji."

"Dar pro vaši milou?" Muž jemně přikývl.

Lhal. Pro další oběť.