DMD č. 20. pro 20. 4. 2021. Téma: Patent na rozum

Indie:
Je nezákonné ponechat více než pět krysích chlupů nebo kousků trusu na kilogram rýže, kukuřice či jiných obilovin.

Blythe, Kalifornie:
Osoby, které chtějí nosit kovbojské boty, musí vlastnit alespoň dvě krávy.

Montana:
Žena nesmí tančit v baru na stole, pokud na sobě nemá oblečení v celkové váze alespoň 1,5 kg.

Britská Kolumbie:
Zabití sněžného muže je trestné.

Kanada:
Nastupovat do letadla za letu je trestné.

Waterloo:
Holiči mají zakázáno jíst mezi sedmou hodinou ranní a sedmou večerní cibuli.

Los Angeles:
Chov hrochů se pokládá za přestupek.

Atlanta:
Uvázat žirafu ke sloupu telefonního vedení nebo pouliční lampě je protiprávní.

Evžen odmrští šokovaného Milana stranou a zaútočí.
Přízrak se svíjí v trnitém houští čar.
Evžen ví, že stačí sebemenší náznak slabosti, nepatrné zakolísání a černá zloba ho přemůže. To nesmí připustit. Zatají strach, uzavře všechny skuliny, soustředí veškerou vůli jako zbraň.
Co chceš?
Kotva je příliš pevná, duch lpí v samém srdci stavení.
Dům. Tvář. Krev.
Zaříkací formule šlehne jako bič.
Přízrak se vsákne do zdí.
Evžen zvolna vydechne, vděčným dotekem konejší rozjitřený amulet.
Souboj vyhrál, jenže bitva teprve přijde.
Dům bobtná nesmiřitelnou nenávistí.
Vypuzovací rituál nepomůže. Přízrak vyrostl z touhy po pomstě.
Musí zjistit víc, aby ho dokázal zničit.

Všechno vědění měl u konečků prstů. Vstřebával, četl, pozoroval. Informoval se, formoval se. Utvářel názor, získával vědomí a sebevědomí.
Nedíval se z okna, hleděl do oken.
Získané toužil předat, sdilel, šířil. Vzrušení z malých čísel a znaků. Krátce žité, potřeboval další a další. Krásná závislost, aspoň neničí tělo. Past.
Máme tržní ekonomiku, všechno se dá prodat. Názor na prodej. A člověk sám? Odedávna.
Zdroje? Zbytečná otázka.
"Já přece vím!"

Aby mozek fungoval, musí být hlava otevřená.
Když je hlava příliš otevřená, mozek vypadne.

"Tobě by, chlapče, slušela jedna z těch kšiltovek s patentkou vzadu."
Potíž je mezi židlí a klávesnicí.

Brzy se v novém zaměstnání setkal s poněkud specifickým benefitem.
„Neomylnost, když něco vyhlásím ex cathedra? To nezní špatně.“
„Dovolil bych si upozornit na jistá úskalí,“ jako obvykle komplikoval kardinál státní sekretář. „Přílišné zdůrazňování tohoto nesporného daru Ducha svatého by nebylo dobré. Popravdě, jistí neosvícení jedinci by jej mohli označit za „patent na rozum“ a naše poslání zesměšňovat …“
„Jak to řešili moji předchůdci?“
„Většinou svoje promluvy pronášeli vestoje. Po stranách Svatého Otce se ostatně vždy najdou dva muži ochotní papeže podepřít, kdyby byl příliš znaven a chtěl usednout. Pouze jednou, když Pius XII vykládal o nanebevzetí panny Marie, systém selhal.“

"Brácha! Vozábalová na dvoře seřvala domovníka! On jí totiž nechal popelářema odvézt nějakej verk. Řvala, že to tak nenechá, že si na něj ještě došlápne, co jí má co vyhazovat věci. On na ní taky řval, že když něco nechá u popelnic, nemůže čekat, že se to nevyhodí. A vona zas, že to nenechala U popelnic, ale že si to jen položila NA popelnici a že to přece neznamená, že to chtěla vyhodit! A von si klepal na čelo a říkal, že je Vozábalová světovej unikát s takovou logikou hopacího koně a absencí rozumu, že by to snad zasloužilo patentovat."

"Ti povídám, mladej. Musíš se naučit pár věcí."
"Jojo..." žužly žužly hračka
"Tak předně. Ten velkej dvounohej, chlap, ten je v poho. Chápeš. Jídlo, pamlsky."
"Jojo..." žužly žužly hračka
"A teď vona. Říkají, že je kočka, bacha na to, nevyzpytatelný. Vona ty kočky fákt miluje, ale nás taky."
"Jojo..." vrti vrti ocáskem
"Takže. Když vona si bere hodobóžový šaty, se schovej. Já jdu pod postel."
"Hééé?" nechápavý výraz
"To vona jde pryč a my do kotce, chápeš? Zavřít!"
"Jojo..." žužly žužly hračka
"Ale když si voblíká ten starej černej svetr..."
"SVÉÉÉTRRRR!!!"
"Áááách! Černej svetrrrrr..." výraz blaženosti "... tak to jdeme VÉÉÉÉÉÉN"

Probudilo ho v posteli mocné zatřesení silných rukou.

„Vstávej chlape. Nehraj mi tady divadýlko. Bob promluvil.“

Velkohubý Bob – všechno ví nejlíp a co neví, nepoví, pomyslel si. Už jistě počítá andělíčky.

Mířila na něj pistole s tlumičem.

„O nic se nepokoušej. Skončíme to.“

Nekecej, potřebujete vědět, kam jsem to ukryl, než mě odpráskneš.

„Vyklop to. Kde je zásilka?“

S mrštností kočky se překulil na stranu, a než upovídaný mohl cokoli udělat vystřelil.

Pistole s tupým ťuknutím spadla na zem, ruka, která ji před chvílí držela, zplihle visela nad zemí.

Očekával jsem, že někoho pošlou. Amatér. Zbraň nosím i v pyžamu.

Při kráčení ve stopách ztraceného učedníka, neměli Wei WuXian, Lan WangJi a Lan XiChen nic než směr, kterým odletěl z města Caiyi. Shodou okolností stejný, jako když prve následovali ruku plnou zášti. Náhoda? Wei WuXian tomu příliš nevěřil. Proč by ale Li HuiYin letěl právě tam? Nevěděl.

Všiml si však, jak Lan XiChenův pohled temněl, čím blíže byli ke Qinghe. Možná neměl být ve svých obviněních v chrámu tak přímočarý? Kdyby na HuaiSanga tolik netlačil, nesnažil by se ho ZeWu-Jun ptát? Ale jak to mohl vědět? A změnilo by to něco?

Nikdo není neomylný. I on se dopustil mnoha chyb…

„Učitelé nově berou pětatřicet tisíc.“
Marně pátrám na výplatce dlouze okem visíc.
Pod článkem zas projevil se krásný český um,
prezentovat v komentářích patent na rozum.
„Ti hlídači dětí“, ano, zodpovědnost máme,
o přestávkách dík dozorům ani nečuráme.
„Tabulkový plat je příliš za zkrácenou šichtu,“
před patnáctým školením jím obědovou šlichtu.
Vyrábím pomůcky, přípravy, testy
a večer doháním písemné resty.
Oprava písemek, domácích úkolů,
na víkend v plánu (zas???!!!) příprava na školu.
Pro potřeby ministerstva vyplnit šest slintů,
a s rodiči v týdnu řešit, kde vzal Pepík flintu.
Zrušte volna, milá vládo, dejte na Einsteiny,
udělejte z učitelů profi Frankensteiny!

Hnala Skřivánka k jihu. Příď se ostře zařezávala do zčeřelé hladiny. Za zádí se vířila bílá brázda spěchu.

Admirál Whitfield svolal všechny kapitány na vlajkovou loď. Frances si prohlížela tváře příchozích. Některé znala léta. Tom přátelsky kývl na pozdrav. Královna se k ostatním připojila už před několika týdny. Jména jiných těžce dolovala z paměti. Obličeje zachycené při letmých setkáních. Zkušenosti vryté v do tváří starých pardů. Přísnost tvrdých pohledů. Růžolící dobromyslnost. Nadutost floutků s vlivnými strýčky, kteří snědli moudrost světa. Pestrá směsice nátur tmelená povinností. Převládne zkostnatělá tradice v plášti letitých zkušeností nebo přemoudřelá dravost mládí? Najdou soulad v nesouladu?