Historie

A potom se ponožka ocitla na (v tomto domě nezvykle) bohatě naloženém slavnostním stole. Byla jedním z Vánočních dárků a těšila se, jak někomu udělá radost. Snad tušila, jak nepříjemný na lidi bude její kouzelnický nositel v příštím století.

Její první majitelkou se měla stát matka mladého učence.  John chtěl matce místo domácích hrubých ponožek dopřát pár hedvábných punčoch. Trochu jemnosti a pohodlí pro otékající nohy stárnoucí ženy.

Místo radosti ale ponožka přinese zděšení a zmatek. "Proč jsi mi, synu, dal takto rudé a hříšné punčochy?"

Výraz na tváři Johna Daltona bude neméně překvapený a zmatený. "Maminko, vždyť jsou modré."

Zažraným čtenářům doporučuji protokoly soudních sporů ze čtrnáctého století. Tentokrát soud nad prostitutkou Eleonorou. Dle dokumentu ji zaučovala zkušená prostitutka Anna. Platby brala penězi a také oblečením. Přivydělávala si ševcovstvím a jako hostinská, což pomáhalo v hledání klientely. V Oxfordu obsloužila tři studenty zároveň. V Herefordu od mnichů dostala zlatý prsten. Duchovní preferovala, a to mnichy i jeptišky. Zatčena byla během práce za tržištěm, a to spolu s klientem. Dorazí vás však věta ze začátku - „Jedenáctého prosince v přítomnosti starosty a aldermena Londýna byli k soudu dostaveni John Britby z Yorku a John Reiknek jmenovaný Eleonora a oblečený do šatů.“

A potom se ponožka ocitla v Nottinghamshiru. Padla k nohám venkovského kazatele s myslí bystrou a otevřenou. Zvedl ten podivný kus látky a donesl ho domů manželce. 
Zkušená pletařka prohlížela si vzorek a způsob provedení a zmateně vrtěla hlavou. 
"Nemožné, drahý choti. Ruce bych musela mít drobné jako víla, vlákno pavoučí a jehlice tenké coby paprsky. A dvě by nestačily," pronesla, když vracela muži zpět onen nalezený nášlapník. 
"A kolik jehlic bylo by dle tebe třeba?" drbal se ve vlasech páter Lee a v hlavě se mu rodil plán. 
Pletací stroj sestrojil za pár měsíců. 
Inspirativní ponožku ovšem stihl ztratit.

"Jak můžeš tvrdit, že nemáme divadlo," praštil pěstí do stolu jindy klidný František Šedivý.
"Ba ba, konsesi od samotného Josefa II. jsme obdrželi," přitakal Václav Thám. 
František Xaver Seve se však mračil. 
"Že tomu vy tak říkáte, z toho žádné divadlo nedělá. Když dáte kurníku věž, taky se z ní nestane zámek," kotroval jejich argumentům Seve.
"Nazýváš plod naší práce kurníkem?!" Thám skoro křičel.
"Dřevěné je a lidé se tam jako na bidýlku těsnají," trval na svém Seve. 
Po pár pivech se vídeňský baletní mistr nakonec uvolil Boudu alespoň navštívit. Jak spatřil Zuzanu Franckovou, okamžitě změnil na Vlastenecké divadlo názor.
 

Hadrata ibn Malaka, perský lékař, učenec a imám ve studovně madrasy a hleděl do svitku od marockého učence o sférách božího vlivu. 

Přesto, že již od útlého mládí přečetl Hadrata mnoho učených pojednání o náboženství, filosofii a mnohém jiném, a mnozí by ho tak považovali za moudrého, on sám měl dojem, že čím více toho zná, tím menší to dává smysl.

Mňáu... rozlehlo se prostorem knihovny zvědavě.

Hadrata vzhlédl. Zpoza knihovny vyšlo důstojně mourovaté kotě.

"Pojď blíž," usmál se Hadrata. "Přinášíš mi Allahovo znamení? Hmmm? Ano, dává mi díky tobě vědět, že živote je nyní a zde v krásných drobnostech."

„Trvalé klopení do chřtánu tohoto žalostného nápoje stačí k tomu, aby byl dvacetiletý chlap okouzlen a aby mu zavázalo jeho rozkrokový chránič. Dělá je tak vychrtlými jako hlad, tak ztrhanými jako závist či jako stará politováníhodná bačkora přimáčknutá inkubem. Když vystoupí odtud, nemají nic vlhkého, jen svoje usmrkané nosy, nic ztuhlého, jen svoje klouby, nic jim nestojí, jen jejich uši.“ Toto je jen cenzurní výňatek z petice londýnských žen proti kávě z roku 1674. Chlapi byli vyprázdnění a zmrzačení, že se stávalí vyprahlými jako pouště, odkud podle vznešených dam káva pocházela. Kvůli memorandu se pokusil král Karel II. zavřít kavárny.

Poněvadž lidská paměť jest křehká a věk věku ustupuje jako stín na stěně, hrozí, že skutkové slavní i zbožní v zapomnění upadnou, nebudou-li hlasem písma upevněni. Já, Jindřich starší z Minsterberka a z Poděbrad, kníže a pán na pantví Náchod, uvažuje v mysli své o posledních věcech člověka a chtěje duši své i předků svých, i otce mého, krále Jiřího blahé paměti, budoucího pokoje v nebesích dobýti, rozhodl jsem se statek pozemský, jenž mi byl od Nejvyššího propůjčen, v dílo svaté obrátiti, protož činím tímto listem, že s dobrým rozmyslem a vůlí svobodnou, pro čest a chválu Všemohoucího Boha daruji...
 

Vojáci třiadvacátého ohijského pluku drželi pozici.

V angličtině, ve které mysleli, mluvili a momentálně i nadávali, jejich holding the ground dávalo smysl i doslova, protože zem drželi jako milenku před rozloučením, aby se uchránili před hustou palbou. 

Byli vyčerpaní, žízniví a promrzlí. 

Předchozí bitva proběhla před třemi dny. Následoval ji pochod a další bitva, přesun přes most a útok do kopce. Vše pod palbou. A brzo budou znovu útočit.

"Nedáte si kafe, pánové?" zeptal se náhle sežant držící  plechovou bandasku. Nepočkal na odpověď a začal horkou tekutinu rozlévat. Když nádobu vyprázdnil, slíbil: "Vrátím se."

Vyrazil, neohlížeje se na rebelskou palbu.

Kafe má být černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström, říkal Dán Holger a takové taky pil, když chytili jeho rybářskou loď, která do Švédska ryby rozhodně nevozila. Bylo to na dlouhou dobu jeho kafe poslední. „Když jsi je vezl, tak se povezeš s nima,“ řekl mu německý oficír, „mitgefangen, mitgehangen.“ A malström ho vtáhl do svého šíleného víru, i když nebyl Žid, do míst, kde hořký život byl černé peklo, na které jako přesvědčený ateista nevěřil. 
Přežil. 
V New Yorku si otevřel kavárnu a vařil kafe, černé jako rakev, hořké jako život a silné jako malström.
 

„Přišli k nám domů! Rozrazili dveře, zkontrolovali naše šálky! Kuchyni převrátili vzhůru nohama! Skandál!
„Mně celou očichávali, když jsem přecházela most!“
Dámy v cukrárně s nevolí sledovaly neotesané vojáky, kteří procházeli kolem. Zamračeně se rozhlíželi. Zastavili povoz se slámou a bedlivě ho prohrabali. Pak zabušili na vrata protějšího domu. Po chvíli s vítězoslavným úsměvem vyšli. Dva z nich vlekli staršího muže, třetí nesl velký pytel.
„Ach,“ zajíkla se jedna z dam. „Objevili pražírnu u Lengschneidlů!“
Druhá zbledla. „To ne! Chtěla jsem si tam cestou odtud koupit kávu! Zrovna nám došla! Co budu dělat?“ Obrátila se na ostatní. „Nevíte, kam jít?“