DMD č. 10. pro 10. 4. 2021. Téma: Patová situace

V očích mojí tchyně, nejsem matka roku,
po měsíci zpátky, přec má slzu v oku.
„Konečně jste tady, děsně se mi stýská,“
synek srazí paty, snacha kudlu píská.
Domek, jemuž tchyně vtiskla svoji duši
má jen drobnou vadu – stěny mají uši.
„Proč to dítě pláče? Kdypak jste šli spát?
Ťukťuk, můžu dále?“ Začíná mě štvát.
„Nesu tvoje spodky. Copak se tu děje?
Ty zapínáš pračku? Proč se nám strop chvěje?“
Chlapi „Vidlov“ žerou, u babi je ráj,
tak s ní jedny housle na dva týdny hraj.
Odjíždíme… Slzičky. „Chlapci, kdy vás zřím?“
Jsem v patové situaci a dobře to vím.

"Bacha, už jde!"
cestou ze záchodu do koupelny zahlédnu pár zelených očí
"Jsem ti říkala, dnes jsem na řadě já. Ty ses tam cpal včera, jsem tě viděla."
"Pche, já ti za to nemůžu, že trajdáš večer ven. Já jsem večer hezky připravenej, víš."
"Ale já přijdu. Tak bys měl udělat místo!"
"Jó? Vo půlnoci packovat okna? Víš, že se s nimi minulý týden dělala. Však taky ráno brblala."
"Aby ses, ..."
"Pozor! Už je tady!"
unavená vklouzávám pod peřinu, na nejlepší uléhací pozici jsem již rezignovala...
zleva Kureček, zprava Uhurka, měkké pacinky si odloží na mne...
"Wrůůůwrů" tiše zazní ložnicí.

"Já nevím," lkal čerstvý absolvent učitelství, "co s našimi studenty. Já říkám: 'Učte se!', oni: 'Nás to nebaví!'. Přitlačím a kladou odpor. Povolím a expandují a taky houby dělají. Sakra, to je patová situace!"
"Musíš najít rovnováhu," usmála se zkušenější kolegyně. "Fyzika ať je poučná, ale zároveň i zábavná. Zkus něco praktického."
"Teď? Vždyť bereme páku!"
***
Za půl hodiny se ze školního hřiště ozýval hurónský řev: "Do toho, vy padavky! Kolik vás musí být, abyste na pákové houpačce převážili jednoho učitele, no?"
"Co se to tam děje?" vyhlédla ředitelka.
"Klid. Náš nový kolega právě nasadil na studenty ty správné páky."

Zasedání Rady stále nekončilo. Diskuse byla sice kultivovaná, ale postupem doby houstla a houstla. Sifo-Dyasovo intermezzo se brzy vytratilo ve stále ostřejší výměně názorů. Ki-Adi-Mundi odmítal samotnou myšlenku návratu Sithů, Eeth Koth a Adi Gallia byli opačného názoru, a debata se přelévala všemi směry. Jen Mace Windu většinu času mlčel a přemýšlel.

Po delší době se Rada dobrala k hlasování a rozhodla, že chlapec vycvičen bude. A tím se rozpoutalo další kolo dohadů ohledně jeho mistra. Obi-Wan byl rovnou zamítnut jako nezkušený, a dále padaly marné návrhy jeden za druhým. Mace Windu většinu času mlčel, ale už nepřemýšlel.

Byl rozhodnutý.

Jack znovu sáhl po kordu.
„Zadrž,“ řekla jsem. „Nesmíme jim ublížit. Jsme strážci rozhraní a oni jsou lidé, nezapomínej.“
„Ale…“
„Nesmíme lidem ubližovat a do jejich sporů se nesmíme míchat,“ připomenula jsem jedno z hlavních pravidel.
„Pak oni zabijí nás! V tomhle případě by nás Rada musela osvobodit!“
„Na to bych nesázela.“
„Nikdo to nezjistí!“
Pohlédla jsem na něj. Sklopil zrak, ale ruku z kordu nespustil.
„Přece musí být nějaké řešení,“ namítl.
Sledovala jsem pozorně otrhané muže a cítila na sobě jejich pohledy. Šli po kořisti. Jack má zachovalé oblečení, zbraně a já… já jsem žena.
A ublížit jim nesmíme.

Ještě před pár lety byly podvečery v Doupěti ve znamení naprostého chaosu, nicméně jak děti odrůstaly, nasytil místnosti klid.
Arthur ještě nepřišel z práce, zato malá Ginny usnula v křesle s knihou. Molly se chtěla věnovat bylinkám, ale zaujal ji Ron, kterak otáčí v prstech šachové figury a hypnotizuje desku.
"Chtěl by sis zahrát?" usmála se na něj.
"Naučíš mě to, mami?" Naděje v očích.
"Naučila jsem to všechny."
Vysvětlovala pohyby kamenů a radovala se, když Ron promýšlel tahy.

"A co teď?" zeptal se Ron a Molly se zadívala na spoušť po rozbitých figurkách.
"Už nic. Tomu se říká pat."

Všichni tři stojí u otevřených dveří a mlčky na sebe zírají.
Evžen první přeruší ticho: „Chceme vám pomoct.“
„Těžko se to vysvětluje, ale potřebujeme, abys nás nechal,“ přidá se Lada smířlivě.
Milan jen rozmáchle ukáže na ulici: „Ven!“
Evžen zakroutí hlavou: „Poslyšte, já bych nerad…“
„Tak vypadnete už konečně?“
Lada se nadechne k další námitce.
„To nemá cenu,“ zarazí ji Evžen. „Nehodlám se hádat celou věčnost. Stmívá se.“
Rázně přistoupí k Milanovi. Musí zaklonit hlavu, aby se mu mohl podívat přímo do očí.
„Je ve vašem zájmu nechat mě pracovat,“ pronese tiše.
Milan nasucho polkne.
Váhavě zavře dveře.
Má strach.

Jednou se Viktorka probudila a v pokoji byla Patová situace.
"Ahoj, Viktorko," pozdravila.
"Ahoj, Patová situace," pozdravila holčička, "vypadáš ustalaně. Ploč?"
"Lidé rádi vyhrávají, a proto se mě bojí!"
"Já stlašně nesnáším plohlávání! Nebudeme kamaládky!"
"Se mnou úplně neprohraješ... Představ si bílého nanuka vlevo, hnědého vpravo, jak si jeden vezmeš, druhý zmizí!"
"Vzala bych si bílého!"
"A kdyby oba bílé?"
"Zavolala bych tátu!"
"Ani ten by neuměl pomoci..."
"Počkej, můžeme to vyzkoušet?"
Patová situace vykouzlí dva nanuky, Viktorka jde bez rozmýšlení pro jeden z nich. Druhý zmizí.
"Lepší jeden nanuk než žádný!"
A tak se Viktorka a Patová situace skamarádily.

V místnosti byla atmosféra pověstně horká, čela všech přítomných se leskla potem, vyjednávání neustále vázlo na mrtvém bodě. Proti sobě seděli dva chlápci s velkou mocí, které od sebe dělila víc než jedna generace, ale nějak se nedokázali přetrumfnout.
"A co se nesrat do Castra?" ujelo staršímu náhle.
"Když mu nedáte rakety, nebudeme si ho všímat," řekl náhle mladší s vidinou řešení.
"Nedáme rakety, ale vy dáte pryč lodě," přisazoval starší.
"To by asi šlo."
"A ty rakety v Turecku?"
"Tak to by určitě nešlo," zaznělo od mladšího rezolutně.
"V tom případě jsme zase na začátku vyjednávání..."
"Takže ta Kuba..."