Ze života Piškota

Chodilo jsem po dvorku a hledalo tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu, která existuje. Žádná z těch, co jsem našlo, ale nedosahovala velikosti a vábnosti té, co jsem našlo před chvílí a na oslavu svého úspěchu ji sezoblo. Přišlo mi to celé jako nesmysl, proč si nemůže Medovník najít nějakou žížalu sám, to mu ji mám nosit jak nějaký soumar? Začalo jsem naštvaně brblat.
Přišel soumrak, nebo mi to tak alespoň připadalo, pak jsem se otočilo a spatřilo Medovníka, tyčil se nade mnou a vypadal velice naštvaně, budu muset doufat, že to není tím, že slyšel, jak jsem ho pomlouvalo...

Na našem dvorku nás žije mnoho, umím napočítat až do pěti, a tak vám s jistotou mohu oznámit, že nás tam je víc než dost. O tom, že jsem nejlepší ze všech, jsem mluvilo už minule, a jestli jste si to nezapamatovali... tak si mě vážně nepřejte! Ovšem (chytněte se pevně židle, než si toto oznámení přečtete, mohli byste zděšením omdlít) nejsem panovníkem ani nadřízeným všech ostatních. Nejdůležitějším z nás je kohout Medovník.
Musíme ho poslouchat a plnit to co chce... Jeho rozkaz zněl jasně: přineste mi tu největší, nejtlustší a nejchutnější žížalu jakou najdete a udělejte to hodně rychle!

Bydlím na okraji Prahy, na malém dvorku plném rozhrabané hlíny a přátel. Jsem ctižádostivé, žluté, krásné a úchvatné. Patřím mezi ty nejchytřejší formy života na světě a možná i ve vesmíru... Na hlavě nosím něco na způsob neuhlazeného, zdivočelého mulletu, a jestli ani tohle vás nepřesvědčilo o tom, jak jsem skvělé, tak musím ještě zdůraznit, že jsem celostátní přeborník, odborník a šampion v hledání žížal obecných i neobecných. Pokud vám to ještě pořád nedošlo, jsem kuře.
Trvalé bydliště slepičí dvorek, vedle kůlny, dům u lesa.
Oblíbené jídlo cokoliv co kde najdu nebo vyhrabu.
Pohlaví neznámé.
Celým jménem Piškot Piškotek III.