Pohádka

„Jau, moje břicho... Bolí jak sviňa. Tež je tu tma, mokro, zima… Prostě průser.
Chtěl bysem se z toho vyhrabat. Co takhlenc???
Jau, sklouzla mi noha, narazil jsem si kebuli, odřel si bok a sem na tom hůř než předtím. To bude asi tím, jak mám plný břicho.
Prý když máš světlo na konci tunelu, je to v suchu. To je fakt kravina, světlo vidím, dokonce i nějakej pták tam je... Sakra, teď mě posral.
Kdybysem věděl, jak to dopadne, zůstal sem na louce a čučel na oblohu.
Asi tady chcípnu, já chudáček malej.
Já sem tu babičku neměl žrát.

Princ Martin byl sličný a chytrý a všechny dívky ho milovaly. On však toužil po chytré manželce, a proto prohlásil, že si vezme tu, která pro něj roztančí prase po zdech. Mnohé se snažily, ale žádné se nepovedlo dostat prase na zeď.

Chudá Rozárka také měla Martina ráda. Proto když se dozvěděla o jeho přání, vzala doma střep, a šla na hrad. Tam ho nastavila do paprsků zapadajícího slunce a odrazem večerního světla přejela po hradbách.

Princ ihned pochopil, že Rozárka splnila jeho úkol, a neboť se do sebe oba vroucně zamilovali, vzali se a žili šťastně až do smrti.

Babička s dědečkem šli do práce, a tak nechali Budulínka doma samotného. Měl si hrát, jíst hrášek a neotvírat. Přišla ale liška podšitá a prosila:

„Dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“

Budulínek věděl, že by neměl, ale z osamění nakonec podlehl. Liška ho povozila po světnici, ale pak šup do lesa do své díry.

Když prarodiče zjistili, co se stalo, vyrazili k noře, kde hráli a zpívali.

Liška vyslala lišče, aby je utišilo – oni ho lapili do pytle.

Liška vyslala druhé – lapili druhé.

Liška vyšla sama – lapili lišku.

A tak babička s dědečkem vyprášili šelmám kožich a zachránili Budulínka.

Můj milovaný havrane,
znovu tě zdravím ze školy v přírodě. Už jsem tu mnoho naučila.
Učitelka Trepifajxla mi kouká přes rameno, co píšu, a souhlasně přikyvuje.
Už umím:
- Proměnit kohokoliv (mimo čarodějnice) v čolka (ale ještě ne zpátky).
- Oslavný dřevákový dupák na tři doby (na čtyři se budeme učit až příští rok).
- Malovat kruh svěcenou křídou (hrozně blbě špatně pouští z prstů).
- Oškrábat brambory pro celý tábor za hodinu a půl (bez zaklínadel!). Několikrát.
- Celkem spolehlivě uvařit nápoj zatracení.
V osobním volnu se učím nová slova, třeba gabarit, akrostich nebo monitorování.
Těším se domů na tebe a koště.
Tvá čarodějnice.

Bylo nebylo, před dávnými časy v zemi za devatero horami a devatero řekami žil chudý chalupník Matěj. Jeho chalupa stála na samém konci vesnice a byla tak maličká, že když se chtěl Matěj protáhnout, musel vyjít na zápraží. Střecha měla tolik děr, že déšť nevěděl kterou si vybrat dřív a do světnice profukovalo i když se venku ani lístek nepohnul.

Vesničané Matějovi často říkali "Matěji, vždyť máš doma kluka, dvě mladé silné ruce, tolik práce by zastal! Proč ti v domě nepomůže?"

Ale Matěj odpovídal vždy stejně: "Dvě ruce, to on má. I silné by byly. Ale práce se štítí!"

Ztemnělou kuchyní se ozývá cupitání a šeptání. Otevírání dvířek a zásuvek.
Koukám na strop, srdce hučí v uších. To už je tento týden snad potřetí.
Šramocení a třísk! Vypísknutí. Nervózní ticho.
Opatrně vylézám z postele a modlím se, ať podlaha pro jednou nevrže.
Ťapi ťap. Dlouhý ocásek zmizel na chodbě, dveře klaply.
Plížím se za nimi, po schodech, na půdu.
Nakouknu do kumbálu.
Tři malá stvoření s potkaními ocásky, modrými kožíšky a oranžovými sosáčky kmitají kolem konstrukce z hrnců a pokliček. Je to nějaký vysílač? Nebo snad vesmírné plavidlo?
---
S trhnutím se probudím. Honem do kuchyně. Další poklička je pryč!