Chrám (originální fandom)

Zahnány do kurníku uprostřed dne poplašeně kdákaly.
Slepice se zastřiženými křídly.
O ty se starat mohla.
“Nehleď příliš vysoko,” slyšela nespočetněkrát.
Byla druhá. Mladší dcera. Neměla právo na ambice. Její sestra se stala Chrámovou kněžkou, na ni zbyla starost o kurníky.
Poplašená slepice zamávala křídly.
Dohnala ji u plotu. Ale když sevřela třesoucí se tělo, probudil se v ní vzdor.
“Leť.”
Přehodila slepici přes plot.
Sama odhodlaně zvedla pohled co nejvýš.
Zatmění slunce, které poplašilo její svěřenkyně, bylo tou nejúžasnější podívanou v jejím životě.
Poslední podívanou.
Po vzdoru a odhodlání jí v očích zůstal jen zlatý odlesk. Odlesk a slepota.

Okolní teplota klesá.
Ohromující podívaná nad jejich hlavami.
Temný kotouč pomalu ukrajuje ze zářícího. Ustálí se. Pozorovatelé zapomínají dýchat. Napětí.
Na obloze zůstává jen korona a překvapené hvězdy.
Tisícovka kolen se zarývá do udusané hlíny hlavního nádvoří chrámu. Tisícovka očí křečovitě sevřených. Společná modlitba. Společný strach. Společná naděje. Víra.
První pozvedá černý nůž.
Řez.
Temný kotouč chvíli váhá. Pomalu odchází.
Úleva. Dobrotivě zářící sluneční tvář.
Svět znovu začíná.
Sluneční bůh oběť přijal.
První z nože otírá krev. Unaveně.
Vede Chrám už příliš mnoho let.
Každý konec ho stál trochu víry.
Dnes přestal věřit na bohy.
Příští konec světa už nezažehná.

Stál jsem v jedné řadě s vybranými novici. Všichni nazí. Byla mi trochu zima.
Když se široké chrámové dveře otevřely, zvedl se průvan. Naskočila mi husí kůže.
Takže když nejvyšší šéf přišel až ke mně, podíval se na mě zhnuseně.
“Zbláznili jste se?” vyštěkl na podšéfa pro lidské zdroje. “S takovýmhle materiálem, že mám pracovat? Vypadá mizerně a navíc nemá žádnou odolnost!”
V té chvíli jsem kýchl.
Podšéf sklonil hlavu.
Nejvyšší si automaticky překryl nos širokým rukávem.
“A ven!” vykázal mě z řady.
Přísným přijímacím řízením na hlavní lidskou oběť jsem tedy neprošel.
Ale koneckonců, nakonec mě to ani nemrzelo.