DMD č. 5. pro 5. 4. 2018. Téma: Probuď se!

Zrovna těchhle dvou se nebezpečí této oblasti netýkalo.
Vran zastavil na okraji náspu a se zadumaným výrazem se díval dolů. Něco tam leželo.
Jelen.
Podle toho, jak cenil ze spánku zuby (a podle toho, že ve dne spal) to vypadalo na kóma z Přeměny.
„Já za ním dolů nepolezu.“
Násep byl prudký a kluzký, ale tohle byla taky část jejich práce.
„Nemusíme.“ Vran scvrnknul na jelena kousek štěrku.
Z poklidně odpočívajícího tvorečka se stalo zuřivé monstrum, které na násep doslova vyletělo, připraveno zabíjet.
Dobře mířená rána mu přerazila vaz. Uříznutí hlavy zamezilo případné regeneraci.
Svět byl zase o něco bezpečnější.

Teersa, Lansra a Jezza malovaly posvátné symboly. Zástupy nižších šamanek rozeznívaly bubínky a zvonky. Kmen seděl shromážděn před jeskyní a očekával svatá slova.
„Promluv, Všematko!“ vyzývala Teersa. Ale bohyně mlčela. Šamanka přistoupila blíž, ozářil ji kužel fialového světla.
„Genetický scan zahájen,“ spustil kovový hlas a šamanky se naráz uklonily.
„Sděl nám naše další kroky, Všematko!“ prosila Teersa.
„Genetický kód negativní. Přístup zamítnut,“ ozval se znovu mechanický hlas.
Potom hora zaduněla a jeskyně se mírně otřásla. Tři nejvyšší byly i tento rok nucené sdělit shromážděnému kmeni pravdu: „Všematka spí.“
Všichni se podvolili vůli Tří. Jen Aloyin fokus ukazoval něco úplně jiného.

Příď ukrajovala míli za mílí. Bdělé oči hlídaly horizont.
Plížit se podél pobřeží. Škodit tam, kde její větší sestry nemohou. To byla práce pro Betsy. Tvrdý chléb vyčkávání. Trpělivosti.
Námořníci si uměli čekání zpestřit. Hudbou. Tancem.
Tentokrát paluba tonula v tichu. Nikdo nezpíval. Úsměvy zmrzly v ostražitém šklebu. Stačila poznámka. Neuvážený rozkaz.
Frances větřila nepřátelství. Semínka vzdoru.
Nesměla podrýt Gillinghamovu autoritu. Své místo si musí najít sám. Ale mohla mu otevřít oči.
"Tihle muži pro vás budou dřít do úmoru. Když si to zasloužíte. Chcete jim vzít jediné rozptýlení? Poradíte si se vzpourou?"
Slova sklouzla po kamenné tváři. Slepý neslyší.

Stála u okna a pozorovala ranní shon na ulici. Všechen ten zmatek a křik provázející revoluci. Kdysi v ni věřila... Kam zmizel ten oheň po životě? A všechny ty sny?
Percy ještě spal. Měla by... Říct mu všechno. Dřív než ho probudí hluk na chodbě, dupot nohou a stráže, co vpadnou do pokoje. Vytáhnou ho z postele, rozespalého a zmateného.
"Marguerite, jak jsi mě mohla zradit?"
"Copak nechápeš?" zdálo se, že skrývá slzy. "Jak bych mohla zradit svou vlast?"
Vypadal zlomeně, ale oči mu zářili potěšením. Pořád byla nejlepší herečka ve Francii. Jak mohl tenhle talent nechat tak dlouho spát?

Trojice zkoumavých očí. Kočky studují ležící objekt.
„Je po něm,“ pronese Jája.
„Néééé,“ zakvílí Čeněk.
„Můžete za to vy dva,“ sekne Rozárka.
Kocouři se naježí, Čenda zle podívá.
„Jo,“ vede svou Rozárka. „Tady černá nádhera,“ (kdyby černobílá kočička uměla, tak si odplivne), „celou noc vrněla jak traktor. Víte dobře, že to nesnáší. Když konečně černýho odnesl a zavřel do kuchyně, tak jsi přišel ty,“ (prskla po Čendovi), „a začal ječet na plný kolo. Kleplo ho z vás! Zrovna, když ona není doma! Vstávej, domácí! Umřeme ti hlady!“
„Neumřeme,“ pípne nesměle Jája.
„Ne? Sežereme ho?“
„Kdepak,“ zavrní černý kocourek. „Otevřel oko.“

Vo vlaku si sadnem do poloprázdneho kupé a otvorím skriptá.
„Čo študujete?“ spýta sa ma pani sediaca oproti.
„Informatiku.“
Zatvári sa znepokojene. „To sú nebezpečné veci. Viete, tie čipy sa neustále rozmáhajú a čoskoro ich bude musieť mať každý.“
Prekvapene na ňu pozriem, lebo mňa sa ešte začipovať nikto nepokúšal.
„Viete, čip človeku ovládne psychiku a zabráni mu milovať!“ pokračuje pani.
Pokúsim sa jej vysvetliť základy fungovania polovodičov, ale v polovici ma prestáva vnímať.
„Mali by ste sa konečne prebudiť,“ dohovára mi na rozlúčku. „Inak vás ovládnu!“
Dívam sa za ňou a dúfam, že sa mi to všetko len snívalo.

Chodí tam každý den. Bez ohledu na počasí vchází zrezivělou bránou na malý hřbitov, projde alejí starých stromů a na jejím konci se zastaví před hrobem s mramorovou deskou.
Proč se to muselo stát? Měli pár dní po svatbě a cítili se šťastní. A pak konec. Autonehoda, prý mu někdo nedal přednost.
Slzy jí tečou po tváři. Kleká si a tvář položí na chladný kámen. Kdyby se čas dal vrátit. Kdyby ses tak mohl probudit a být tu zase se mnou.
Najednou zpozorní. Pak s úlekem vstane a nevěřícně hledí na hrob. Ten zvuk… Zpod kamenné desky se ozývá škrábání.

Pošmourné jarní sobotní odpoledne. Po dlážděné ulici kolem řady ušmudlaných měšťanských domů projíždí tramvaje. Podél druhé strany ulice regulovaně teče městský potok.
Radek před chvílí vstal, po paměti si na rozcuchané vlasy narazil kšiltovku a ještě rozespalý se vydal pro cigarety.
Ve výloze trafiky uviděl na své hlavě nepovědomou kšiltovku. To zas musela být včera party.
Když odemykal dveře bytu, uviděl cizí dámské boty. A, hrůza, na gauči někdo leží. A večer se má vrátit Magda!
Kvapně se vyplížil z bytu, posadil se v parku za potokem na lavičku a všechnu svoji energii koncentroval do slov: „Probuď se a vypadni!“

„Nechtějí žádný školný?“ Tobias, zhroucený na kuchyňské židli, ke své ženě zvedl mírně nepřítomný pohled.
„Bradavická škola má vlastní fondy,“ prohlásila Eileen ne bez jisté hrdosti. „Severus tam bude mít všechno, co potřebuje.“
Její manžel hlasitě říhnul. „Stejně se mi to nelíbí. Kouzla jsou proti zdravýmu rozumu!“
„A tohle není?“ Eileen mu rozlíceně vyrazila láhev z ruky. „Prober se konečně! Hutě propouští. Textilka zavřela celý jeden provoz. Tohle je pro Severuse šance, jak z toho srabu vypadnout. A ty se svými předsudky mu ji nevezmeš!“
Rezignované škytnutí. „Co bude s námi?“
„My už se nějak protlučem,“ řekla pevně. „Jako vždycky.“
***

Cesta na druhém břehu vypadá schůdnější. Přelezou po kluzkých kamenech, přebrodí hlubší tůňku. Voda studí.
Jdou husím pochodem. Zlehka našlapují, rozhrnují kapradí, se zatajeným dechem pozorují tančící stíny. Radka plnými doušky nasává vůně nočního lesa. Jaké blaho!
Do lucerny prudce narazí smrtihlav velký jak dětská dlaň. Vyděšeně vyjeknou. Jirka radši schová lampičku pod bundu. Kdo ví, co by ještě přilákal.
Ze stříbřitého oparu se noří tlusté kmeny jak znetvoření skřeti. Tam! Světlušky nebo bludičky? Tichý šelest sovích křídel nad hlavou. Zamručení v neproniknutelném houští.
Poslední Bořek má dojem, že slyší cizí kroky. Něco probudili? Někdo je sleduje?
Nic však nevidí.