DMD č. 22. pro 22. 4. 2015. Téma: Ten kouzelný zpěv

Dnes jsou tomu přesně tři roky, co si Fanouš přidal Jindřicha do přátel. Kdyby mu tuhle skutečnost Facebook neoznámil, ani by nevěřil, že se přátelí tak dlouho.
Zvlášť po událostech, k nimž došlo při Jindřichově poslední návštěvě Prahy.
- Fanoušův vršovický privát byl nemilosrdně obsazen jakožto hlavní stage
- Fanoušova lednice jen zázrakem přežila nálož vodky, kterou dal Jindřich chladit
- Fanoušovo stereo nevydrželo nápor Jindřichova popového výběru
- Fanoušova lednice nepřežila nájezd hladového Jindřicha
- Fanoušův křeček ráno zazpíval Duhovou vílu
"Jindřichu?" Fanouš jej telefonicky zastihl v autobuse na Jižák. "Nevíš, proč Vincent zpívá?"
"Pičo, ještě aby nezpíval. Učil jsem ho to celou noc."

Proč jen ho slyším zrovna teď? Ve chvíli, kdy nemám naději. Kdy se mí nepřátelé kolem mě stahují jako medvědi na med.
Nemůžu ho dostat z hlavy. Má to snad nějaký význam? Mám žít, bojovat, nevzdávat se?
Vidím domek uprostřed polí. Slyším zpěv tak kouzelný dohánějící mě k pláči. Vzpomínám si. Jak jen jsem mohl zapomenout. Já hlupák.
Pohltí mě vzpomínka na dětskou ukolébavku, kterou mi zpívala před spaním. Pláču. Nebráním se tomu, už ne.
„Mami,“ zašeptají rty slovo dávno zapomenuté.
Slyším naději ve své mysli. Zpívá mi důvod proč žít a hledat, co jsem zapomněl. Svůj domov, svou mámu.

Běžím alejí.
Slunce nás hřeje.
Vítr nám čechrá vlasy.
"Tak to stačí. Mam dost."
Padnu do trávy.
Lehnu si na záda.
Ruce rozhodím do stran.
"Moc toho nevydržíš co?"
Zlostně otevřu oči.
Nelíbí se mi, jak se mnou mluví.
Nelíbí se mi, že si něco takového myslí.
"Počkej až si odpočinu. Ti natrhnu triko."
Vypláznu na něj jazyk.
Nemohu se na něj zlobit.
Ne, když se na mě usmívá.
Zavrtí se smíchem hlavou.
Posadí se vedle mě.
Chvílí váhá, než mě vezme za ruku.
"Slyšíš jak zpívají?"
Tichý nesmělý dotaz.
Lehké přikývnutí hlavou.
Zavřu oči.
Poslouchám ten kouzelný zpět ptáků.

Byla milované dítě. I když by té lásky nemuselo být tolik, říkala si někdy, ale hned se zarazila, protože to přece otec dělal pro ni.
Když se narodila, vědma předpověděla, že královu novorozenou dcerku zahubí had. Proto princezna trávila léta na ostrůvku, kde byly jen malé štíhlé ještěrky a ptáci.
Každý den jí loďka přivážela voňavý chléb, sýr, ovoce a víno. Když hračky vystřídalo hedvábí a perly, chodila po břehu a zpívala, aby jí Bůh dal sokolí oči a labutí peří.
Jednoho dne v košíku s jablky, co otec poslal, nahmatala zvláštní hladkou věc. Ucítila pohyb a bodnutí.
Potom letěla.

Jeho stvořitelská touha ho hnala dál.
První tóny zazpíval tmě. Pak začalo svítat.
Vše jako prve, vše zase znova. Radostné tóny se rozlévaly po zemi a jimi zality rozkvétaly výhonky života. Píseň tvorstva a země se potisící spojila v jednu.
A pak bylo... něco špatně. Jako šíp protne oblaka, jediný falešný tón zasáhl z hloubi živou píseň. Cosi velmi hluboko vydalo pokřivený tón a pak umlklo. Píseň zněla dál, ale tíseň přetrvala.
Svět byl hotov a živ, ale Aslan věděl, že ten krásný zpěv této zemi nestačil.
A poprvé zalitoval, že stvořil další svět, sklonil hlavu a zaplakal nad Charnem.

Jsou na světě hlasy znělé, působivé, krásné.
A také mimořádné, které se vyskytnou jen vzácně.
Znala jsem takový.
Průzračný jako pramen, jasný a zářivý jako sluneční paprsek. Projasnil každý tón, až po opojné výšky.
Zpíval o lásce, vášních, o zármutku, ale také o nespoutané radosti.
O vzdálené zemi, malebných přístavech, čarokrásných ostrovech a nezměrném moři.
A kdo ho poslouchal, jako by se na okamžik dotkl skutečné krásy. Platónovy Krásy, dokonalé a věčné, po níž naše duše neustále touží.
Na zemi všechno pomíjí. Tenhle zpěvák už odešel.
Nyní zpívá mezi andělskými kůry.
Ale díky záznamům zůstává s námi.
Navždy.
Per sempre.

Nebála se smrti. Brala ji jen jako poslední krok k Němu.
Bála se svého vlastního strachu. Bála se, že nedokáže pokorně sedět, až vypustí lvy. Bála se, že se neudrží a začne bezmyšlenkovitě utíkat.
Bála se toho, až lvi poprvé zařvou.
Bála se, že tělo ji prostě přestane poslouchat.
Když ji vedli do arény, snažila se být klidná. Tiše se modlila a věřila.
Klekla si uprostřed a spatřila, jak dovnitř vpouštějí devatero lvů. Když jeden z nich otevřel tlamu, aby zařval, roztřásla se.
Ale místo řevu se rozezněl kouzelný zpěv. Lev zpíval jejímu strachu. Přidala se k němu.
"Christus regnat!"

Na nádvoří víří listí, nedávno ještě barevné, teď hnědé a zplihlé. Prší, vítr a déšť naráží do oken, lomcují okenicemi a podivně souzní s jeho vlastní náladou. Ale proč, k čertu? Je mladý, silný, král bohaté země. Všechen lid mu provolával slávu, když se vrátil z vítězné bitvy v čele hrdého vojska. Domů.
Není důvod, aby si ve vlastním domově připadal tak... nepatřičně. Cize.
V krbu praská oheň, v místnosti je útulno. Jeho žena, kterou si sám našel a vyvýšil, se chystá příst. V tlustém okenním skle se idylický obrázek podivně rozpíjí a křiví.
A pak se rozezpívá zlatý kolovrat.

Každou noc mě budí zpěv, nádhernější než co jiného, ozývá se z dálky a volá mě, nevím, jestli to zpívají hvězdy v hlubinách nebe, zda vítr přivál zpěv mořských sirén, nebo si krutí elfové se zářivýma očima tropí z nás šprýmy, nevím a neptám se, otvírám dveře, vycházím na ulici a následuji ho, protože není možné slyšet ho a nejít, nohy mě nesou jen za tím zpěvem. Ráno mě najde zmatenou, v neznámém místě a k smrti vyčerpanou, ale já vím, protože nemůžu jinak, že zazní-li s nocí onen zpěv, já půjdu za ním a půjdu až na hranice světa.

Bosé nohy se bořily do vlhkého písku. Došel až pod útes. Srpek měsíce jakoby se ironicky usmíval. Dával tušit, kde končí skalisko. Posadil se, objal pokrčené nohy a hlavu položil na kolena. Vnímal šumění vln. Najednou zaslechl krásný zpěv. Čistý zvonivý soprán. Ve spirále stoupal stále výš. Tajemná melodie zároveň pozvedala jeho náladu.
Napínal zrak, ale nikoho neviděl. Zpěv konejšil, laskal a zároveň jemně dojímal. Vycházel jakoby z vln. Zval ho k sobě. Nikdy nic tak kouzelného neslyšel. Áách.
Vstal. Dlaně přiložil k uším. Vnímal neodolatelně vábivý zpěv. Jako omámený šel za tím hlasem.
Ráno ho vyvrhlo moře na pobřeží.