Jane Austen: Persuasion

Poslední dny před odjezdem se Frederick zdál skleslý. Edwardovi se však svěřil až to poslední ráno.
Vznešení hlupáci pošlapali jeho naděje.
Zlobil se.
Edward mu tehdy málo rozuměl. Těšil se navíc, že se brzy vyhrabe z šerého Monkfordu na církevní výsluní. Zalíbil se mocným. Jednou by mohl být biskupem, starat se o tisíce oveček. Mohlo to být brzy.
Vážil si svých představených a věděl, že by rád a spolehlivě nesl tíhu duší města na svých bedrech.
Nadějím by se nemělo důvěřovat, ani těm nejčistším.
Odložili ho. Shropshire. Farnost na konci údolí, na konci světa.
Tady pochopil svého bratra.
Zlobil se.

Nad mořem se čerti ženili. Francouzi si na přepad Laconie nemohli vybrat horší chvíli. Černá bouřková mračna se mísila s dýmem z děl, blesky střídaly ohnivé záblesky a spršky třísek.
Loď dostala zásah. Sice nad čárou ponoru, ale vlny dělaly své.
Námořníci čerpali vodu zase ven a modlili se za brzký konec bouře, když ne aspoň bitvy.
Frederick sklouzl průlezem do podpalubí. Zaslechl nepravidelnosti rytmu uprostřed všeho toho rachotu.
"Poručíku!?"
"Pane!"
Kapitán se rychle rozhlédl prostorem.
"Poručíku, proč tamta pumpa stojí?"
"Smithson byl zasažen, pane. George nemá parťáka."
"Okamžitě povolejte Milese, poručíku, tohle zvládne i s dřevěnou nohou!"
"Ano, pane!"

Pečlivá geometrie, součást toho správného vzdělání. Nedokázaly si představit, k čemu by jim to kdy mohlo být, ovšem sama taková myšlenka byla nepřípustná.
A tak se snažily, se špičkou jazyka mezi rty. Elizabeth otráveně opřená o loket črtala obrazce od oka. Mary ani zdaleka netušila, o co se tu vůbec jedná, a po okrajích listu si čárala neforemná zvířátka. Anne soustředěně převracela olůvko v dlani, než se pustila do šrafování. Alegorie budoucnosti? Možná.
Vzhlédla od dokončené práce a kruhy vypálené na sítnici se rozostřily proti bílé zdi. Z neznámé dálky zaslechla burácení moře a výstřely z děl. Hlas současnosti? Tušení.

Lehce unavená Mary dosedla vedle Miss Burnwood. Očekávaná reakce se evidentně nedostavila včas. Mary okatě vzdychla a zamávala vějířem.
"Copak vás trápí, madam?"
"Tolik mě to unavuje," nenápadně se poplácala v místech, kde se daly tušit počínající špíčky.
"Přitom si zas tolik nedopřávám," dodala ublíženě.
Susan měla dojem, že Mary vlastně ani nepotřebuje v rozhovoru druhou stranu.
"Vy máte tolik štíhlých přátel, slečno! Prozraďte mi, znají nějakou šikovnou dietu?"
Susan taková idea vesele překvapila.
"Koho máte na mysli?"
"No jen se podívejte - Mrs Meadows, Mrs Sigismond-Smith, Mr Drabble..."
"Tak to vám zaručuji, ti mohou pozřít na co připadnou. A nic."

Ospalé odpoledne na Donwellu dále plynulo v duchu myšlenek na sofistikované manipulace místní realitou.
"Mohly bychom se podívat na Kellynch. Jestli se Frederick vrátil z války v pořádku a tak...," nadhodila Susan.
"Nuda. Navíc je zcela v pořádku. Četla jsem to včera v novinách," zavrčela Miss Clearance a dolila si sklenku silné citronády.
"Škoda. Třeba bych ho přesvědčila, aby si se mnou zatančil."
"Chceš snad Anne rozplakat? Najdi si jinýho gentlemana."
"Mhmmm..."
"Kromě toho, měly bychom spíš zajet do Hunsfordu. Chceme snad, aby Collinsovi měli potomky? Víš, jací by s tou genetickou výbavou byli?"
"Malí a oškliví?"
"Pragmatický a užvanění!"

Anne Elliot byla ještě zoufalejší než tenkrát. Sotva se zasnoubili, už musel pryč. Kdysi si na mořích přišel ke slušnému jmění. Navíc se tehdy usilovně snažila na něj nemyslet a litovala spíš sama sebe. Teď se strachovala o něj, o jeho holý život.
Ten hloupý Francouz si musí pořád vyskakovat. Zavřeli ho moc blízko. Zase si vládne, bláznivý císař, a prý plánuje vylodění v Anglii. Ach Fredericku...
Moudrá Hannah Adamsová stála opodál a dobře si všimla, jak se Annie trápí.
"Nemějte strach, má milá," přistoupila blíž. "Tenhle boj se skončí na evropské pevnině. Tak nějak to tuším," usmála se vědoucně.

Salónem se ozývalo pouze šustění stránek a znuděné vzdechy sira Waltera, když stále znovu v novinách nenacházel žádnou zprávu, která by mu svým významem rozjasnila dnešní uplakaný den. Do hrobového ticha se ozvalo lehké křupnutí. A znovu. A zase.
Anna vzhlédla od rozečtené knihy.
Elizabeth lovila v misce s bonbóny. Dnes měla oříšky v karamelu. Elizabeth si na pamlsky potrpěla. Nutno říci, že si potrpěla i na hezké zuby, a tak spotřebovala každý měsíc spoustu mentolového zubního prášku.
Křupání znělo salónem s železnou pravidelností. Anna s povzdechem zavřela knihu, na niž se nemohla soustředit, a přitáhla si šití.
Zlatý marcipán.

Zlomený stěžeň. Potrhané plachty.
V teď již klidných vlnách oceánu se houpou ulámaná prkna. A těla.
Malý smutný kormorán letí nad troskami, ale nenachází jej - ani mezi utonulými námořníky, ani v prchavé chvilce naděje mezi vyčerpanými muži v jediném záchranném člunu, který přežil řádění živlů.
Náhle se vrak převáží a dosud ponořený kapitánský můstek se dostane nad hladinu. Do zábradlí je zaklesnuto tělo z posledních sil třímající lodní záznamy. Na krku má medailon s pramínkem vlasů. Plavých. Cizích...
Skřekem kormorána se Anna vzbudí a v slzách po tisící poklekne k modlitbě za život muže, který už stejně nikdy nebude její.

"V hlubinách teď tvá loď dřímá,
ve vlnách tvůj přízrak hledám.
Ztrácím sílu žít..."
Miss Braidy hrála na pianoforte vskutku znamenitě. Miss Lawrence zpívala neskutečně krásně.
Marianne se zasnila. Ano, zemřít pro lásku, co mohlo být romantičtějšího? Maminka by se jí zase smála.
Na freskách sálu se pohupovaly lodě. Bylo tu i několik námořních důstojníků. Tamta smutná slečna se po jednom z nich stále ohlíží. Jistě ho také miluje.
Také by se pro něj vrhla do moře, jako já pro mého Willoughbyho.
Měla však své pochyby. Vrhl by se Willoughby do vln kvůli její lásce?
Slečna Grayová se okázale ovívala.

"Tákže...," zalistovala sešitem.
Pan Wickham - vycucal toho z nich hodně. Spoustu liber a hodnost z Darcyho, naivku, co si nabije nos z Bennetových.
Willoughby - hromadu zklamané důvěry ze všech a pořádnou částku ze slečny Grayové.
Thorpe - sbírku prázdných představ ze sebe i z pana generála plus pár zrnek naivity z Catherine.
Henry Crawford - značnou část cti rodiny plus poslední zbytky rozumu z Marie.
Elliot - záludné choutky z paní Clayové, marné iluze z Elizabeth i vlákna vztahů z opatrné Anne.
Susan Burnwood zaklapla deníček.
"Kdopak se ti zdá na žebříčku nejvýš?"
Anne Jasper se zasnila: "Ten Henry se mi celkem líbil..."