DMD č. 9 pro 9.4.2011 Téma: Kluci nepláčou

Klíč cvakl v zámku. Úplně jako obvykle.
Dveře se otevřely. Úplně jako obvykle.
Podlaha vrzla, když vstoupil. Úplně jako obvykle.
Rozsvítil...
Něco bylo špatně. Věděl to, ačkoli se zdánlivě nic nezměnilo.
Rozhlédl se. Byt vypadal klidně a neškodně. Všechno na svém místě. Rozhlédl se ještě jednou.
Pak mu to došlo.
Byl pryč.
Chvíli nevěřícně zíral.
Byl pryč.
Zbylo jen prázdné místo.
Byl prostě pryč.
Ujelo mu pár vzteklých slz.
Byl pryč. To znamená zatracenej průser.
Jenže chlapi nepláčou. Setřel slzy.
Bylo třeba se smířit s realitou.
Někdo se sem vloupal a jeho počítač byl pryč.
Ten někdo si to odskáče.

pozn. Na nic optimistického teď nějak nemám náladu...
Když jsme s tátou a se sestřičkou zůstali sami, dlouho jsem si neuvědomoval, že už je to napořád. Ale bylo mi smutno. Moc smutno. Sestřička to ještě nechápala, byla ještě maličká. Táta mi tehdy dost často říkal: „Neplač, Richie. Kluci přece nepláčou.“ A od té doby jsem plakal tajně.
Pak jsem začal chodit do školy a bylo to ještě horší. Všiml jsem si totiž, že ostatní kluci opravdu nepláčou. A časem jsem zjistil ten největší rozdíl – že je mám rád jinak, než oni mě. Že jsem vlastně úplně jiný.
Později jsem byl i šťastný. Ale plakat jsem se neodnaučil nikdy.

Zíral na ni, jako by nechápal, co se vlastně stalo. Po obličeji mu stékalo suché martini s vodkou a odkapávalo na kalhoty.
"Prasáku!" zaječela a všichni se otočili, "Dobytku jeden, co si to dovolujete?"
Otočila se a hrdým krokem opouštěla bar. Jeho náramkové hodinky zazvonily a on automaticky zmáčkl tlačítko. Na displeji se objevila starší žena.
"Bonde, máte ten kód?"
Zavrtěl hlavou a svěsil ramena.
"Proč ne? Vždyť víte, jak je to důležité! Bonde... vy pláčete?"
Ozvalo se tiché zaúpění.
"Ona vás odmítla?!" zeptala se překvapeně.
Kývl hlavou. Kapka dopadla na displej.
"Ale noták, to se vám ještě stane mockrát."

pozn. aut.: věnováno všem, kteří komentovali a četli má předchozí drabble. Speciální dík patří Kleio.
„Vaši otcové si postěžovali, že nerozeznáte olivu od zajíce,“ zahájil Aristoteles svou přednášku. „I to se naučíte. Nejprve ale naprosté základy. Jaké jsou rozdíly mezi muži a ženami?“
„Muži jsou lepší,“ prohlásil Kassandros. „Ženy přecitlivělé.“
„Muži jsou znalí filozofie a umějí řídit koňské spřežení,“ dodal Alexandr.
„Dobrá. Ale měl jsem na mysli skutečný základ.“
„Ženy mají prsa,“ prohlásil Ptolemaios. „Je pravda, že Kréťankám šaty nezahalují poprsí?“
„To se dozvíš, až budeš starší,“ přerušil jej Aristoteles. „Nuže, nějaký další názor?“
Rozhostilo se mlčení. Aristoteles rozbalil balík ležící na stole.
„Zde vidíte kostru pánve muže a ženy. Jaký je mezi nimi rozdíl?“

Co si pamatuji z dětství, můj otec nesnášel slabost. Kdykoliv jsem ji dal najevo, potrestal mě.
Po čase jsem se naučil veškeré silnější emoce potlačovat. Možná proto mě přijali do Torchwoodu 1. Věděli, že nikdy nepropadám panice, poněvadž bych se pak musel stydět sám před sebou.
Po Canary Wharf se ale ve mně cosi zlomilo. Ztratil jsem to, na čem mi záleželo nejvíc… a ony neviditelné zdi postavené okolo mé duše se zbortily.
Zanedlouho jsem již potkal Jacka, který mě naučil, že abyste opravdu žili, nesmíte si city upírat. Jak pláč… tak i lásku.
A na to jsem nikdy nezapomněl.

Nejdřív si mysleli, že si z nich střílí.
Kdo kdy viděl chůvu, která si poradí s medvědem, jehož by správně neměla ani spatřit?! Když ale do města poslali Brumlu, už nebylo pochyb.
Brumla měřil přes tři metry, vážil sedm metráků, tesáky se mu samovolně draly z rozšklebené tlamy, drápy měl zpevněné ocelí. Byl vzorem všech.
Vrátil se ani ne za pět minut a brečel.
„Natrhla mi ucho!“ kvílel jako několikatýdenní medvídě. Jeho štkaní slyšeli v okruhu několika kilometrů. Konejšivě ho plácali po obrovském svalnatém rameni, ale Brumla je pravděpodobně ani necítil. Kolem se rozprostíralo jezero slz.
„Už nikdy tam nepůjdu!“

Pozoroval jsem ho, jak upírá oči na Jacka. Věrnej čokl je slabý slovo, pomyslel jsem si a jen steží si neodfrkl.
Jack momentálně objímal okolo ramen dámu ve středním věku. Bůhví, co s ní měl…možná i trochu chápu, že je tak úzkostlivě sleduje.
Když ji začal líbat, Ianto se zatvářil zničeně a vypadalo to, že potlačuje vzlyk.
Pak to začalo nabírat obrátky. Ne, že by se Jack pokoušel o nějaké oplzlosti na veřejnosti (ačkoliv si myslím, že jemu osobně by to nedělalo problém), ale dáma vypadala dost vášnivě.
To bylo na Ianta příliš.
„No tak, Ianto, kluci přece nepláčou.“

pozn.: pokračování drabblíku z tématu Světlo. Ach jo, zase to bude chápat jenom Ness...
"Musím zpátky. Navždycky."
"A... budeš psát? Můžu ti zatelefonovat?"
"Do světa, kam odejdu, nemůžeš telefonovat, ani posílat poštu. Je to moc daleko."
"Ale... vždyť jsme se sotva spřátelili!" vydechla culíkatá holčička se slzami na krajíčku. "Corne... Neopouštěj mě!" rozplakala se naplno.
Chlapec stál trochu bezradně; tentokrát opravdu nevěděl, jak ji utěšit. Rozpačitě strčil ruce do kapes.
"Nastav ruce, Kyoko-čan."
Do drobných dlaní vyklouzl modrý krystal.
"Podrž ho proti světlu... vidíš?" Kámen se zableskl fialově.
"To je kouzlo. Snad... snad ti pomůže osušit slzy."
Okouzlená tvářička vzhlédla znepokojeně. "Ale co budeš mít ty?"
"Já se obejdu bez něj. Kluci přece nepláčou."

Dneska sem si na zahradě rozbil koleno. Nikdo mě neslišel plakat. Maminka a tety minystrantky měli poradu.
Šestiletý Juliánek se zamyslel a psal dál.
Pak přišla modrá paní. Utřela mi slzi a půčila kapesník.
Neznal sem ji ale říkala že se menuje Teta Beta.
Juliánka už bolela ruka, ale zážitky byly příliš silné.
Říkala že velký kluci nikdy nebrečej a taky by neměli nosit fijaloví tričko. Říkala že fijalová je holčičí barva. Když budu hodnej prej mi uplete modrej svetřík.
Potom mi dala speciální mrkvovej koláček pro maminku. Donesu jí ho k večeři ale o modré paní neřeknu ani slovo.

„Sedí v baru,“ informoval B.J.
„Musí fungovat, čekáme raněné. Jdu za ním!“ rozhodl plukovník Potter.
„Nechte to na mně, pane,“ zastavila ho Margaret.
Změřil si ji kalným zrakem.
„Neztrácej čas… Jedině že by sis se mnou dala panáka.“
„Pití nic nevyřeší.“
„Pomůže mi necítit… Zatraceně, tomu klukovi nebylo ani dvacet!“
Položila mu ruku na rameno.
„Hodněkrát jsem tě slyšela říkat pacientům, ať se nestydí za své emoce, že je nemá cenu potlačovat. I mně jsi to doporučoval… Tak co kdyby ses sakra řídil vlastní radou! Nepotřebuješ zapomenout, potřebuješ to ze sebe dostat…“
Pevně ho obejmula… a Hawkey se konečně rozplakal.