DMD č. 4. pro 4. 4. 2010. Téma: Oslnivý vstup Garyho Stu do děje

Červený trpaslík
(spoiler k 38. dílu)
Arnold seděl zkroušeně na chodbě. Bratři mají důstojnické frčky a jeho nevzali ani jako třetího technika na blbou těžařskou loď. Z pekla, které ho čeká od rodičů, se mu obracel žaludek.
„Arnie?"
Muž ve stříbrné kombinéze mu byl vzdáleně povědomý. Určitě nějaký další úspěšný příbuzný.
„Vím, jak ti na tom záleží. Zažil jsem to. Pojď."
U Hollyho terminálu suverénně zadatloval do kláves. Jméno Lister poskočilo dolů a nad ním se objevilo Arnieho.
„Druhý technik. Ty se vypracuješ. Máš na to, Arnie."
Rozloučil se pravým trojitým Rimmerem.
Arnie hleděl za svým budoucím já a ze rtů mu uniklo: „To je frajer!"

Už si nepamatuju, jestli hrdinu někdo skutečně napsal a vydal, nebo je plodem některého Sovího pošťáka. Je ovšem příliš skvělý na to, abych mu odolala.
Pružným krokem rysa sledoval stezku linoucí se údolím lemovaným temnými obrysy skal. Vítr se mu opřel do tváře a zvedl mu dlouhé, nepoddajné vlasy barvy kaštanu z mohutných ramen. Míjel kopce s ruinami dávných hradů, které pamatovaly předky jeho klanu. Klanu, jenž nyní musel pomstít.
Angličané. Ti slaboši věčně prahnoucí po území a ženách jiných. Změkčilí čajepitelové, co neumí ani pořádně vyslovit „r“.
Hbitě vyskočil na skálu. Angličané zvedli hlavy a s úšklebkem tasili meče. Bylo jich jen dvanáct a byli již předem mrtví. Nezkrotný horal vydal bojový výkřik. Vítr se mu opřel do mužných beder a nadzvedl mu kilt.

Pozn. aut.: Je to moje první drabble. Toto sdělení sice neomlouvá praštěný nápad i podivné zpracování, má pouze zdůraznit žádost o komentáře, abych věděla, zda-li jsem se úkolu chopila dobře.
Sherlock Holmes seděl v křesle a prohlížel si hodinky, které nalezl chvíli předtím.
„Co vás napadá při pohledu na tento časoměřič?“ otázal se svého společníka doktora Watsona. Než stačil Watson odpovědět, otevřelo se okno a na parapetu seděl jakýsi muž.
„Co tu děláte?“ otázal se Holmes ostře.
„Znám vaše metody,“ usmál se muž. „Zajímavé. Ale napadlo vás také, že ten muž, kromě toho, že byl roztržitý, také často pil whisky? Poznal jsem to i přes okno podle skvrny na sklíčku.“
Muž se otočil. Chtěl elegantně seskočit z parapetu. Ozval se třesk.
„Musím paní Hudsonové poděkovat za ty květináče,“ poznamenal Holmes.

Probral jsem se z hlubokého spánku. Ruce jsem měl svázané za zády a vše mě bolelo, ale to jsem ignoroval. Jediné, na co jsem dokázal myslet, byla záchrana světa. Prudkým pohybem jsem si vykloubil obě ramena a ruce přehodil přes hlavu. Není nic jednoduššího než se dostat ze zajetí. Přeběhl jsem ke dveřím. Zamčené. Samozřejmě. Ale s tím si člověk jako já musí umět poradit. I za cenu prasklé lebky. Musím splnit svůj úkol. Vyběhl jsem na chodbu, ale hned za rohem jsem se srazil s jedním z NICH. Z těch, co nosí bílý plášť.
„Já jsem Vyvolený! Ne Potter!“

fandom: ještě do poloviny to má být tajemství (ačkoli, teď už asi nebude), takže až nakonec
věnování: jak jsem slíbila, a tentokrát nezapomněla - drabble pro Julinku. Všechno pozdně nejlepší, Juli!
„Co se to tu děje?“ zvýšil trochu hlas.
Ohlédli se po něm a když ho poznali, začali se šklebit.
„Sám pan Dokonalý zde, to je pro nás pocta,“ pronesl posměšně jejich vůdce.
„Což nevíte, že útočit na slabšího je nesprávné?“ promluvil k nim důrazně. „Co vám ten ubohý chlapec udělal?“
„ Nic. To se musí?“ vysmálo se mu do tváře Dlouhé Bidlo. „Bratrstvo mé, jdeme, ještě by nás ten Šípák uhranul.“
Zmizeli.
Malý popotahující hoch se zvedl a utekl.
Jeho ramene se dotkla známá ruka. Vzhlédl.
Při pohledu na Jarku si uvědomil, že v jeho přítomnosti má k dokonalosti daleko.

Fandom: určitě ho znáte, takže neřeknu – přišli byste o pointu
Obyčejné odpoledne. Všední, možná trochu nudná cesta. Místo, kudy procházel několikrát týdně. A ve městě bylo už dlouho bezpečno, takže ho ani nenapadlo se bát.
Chytili ho do pasti. Za zády neměl nic, jen drsnou dřevěnou stěnu.
Dopadly první rány. Ruce měl sevřené v pěst, ale nepoužil je. Nemělo to smysl. Bylo jich moc.
Kroky příchozího neslyšel. Nevnímal ani slova, která stejně nebylo určena jeho uším. Ale pochopil, že bát se začali ti druzí.
Vzhlédl. Blond vlasy. Zářivý úsměv. A ruka natažená k němu s neodmítnutelnou nabídkou.
„Budeme přáteli na život a na smrt. Jmenuji se Mirek Dušín. A ty?“
PS: No jo, Rychlošípáci, no. A může za to Julie s tím jejím odpočítáváním... :-)

Visel za jednu ruku na skále.
Prsty mu klouzaly po drolícím se písku.
Bolest v kloubech byla nezměrná.
Na jeho levé noze visel Obi-wan.
„Mistře, neudržím nás.“
„Neklesej na mysli, Anakine.“
Pole Síly se zachvělo.
Pohlédli vzhůru, výhled jim zakryl stín.
Pevná ruka uchopila Anakina za zápěstí.
V mžiku byli v bezpečí. Kolem ležela těla mrtvých nepřátel.
Anakin s obdivem pohlédl na muže v kostkované košili s kloboukem honáků dobytka.
„Ty jsi anděl?“ vydechl obdivně.
Neznámý se pousmál: „Chlapče, anděly já zachraňuji. Říkají mi Chuck.“
Otočil se, bez dalšího zamířil k otlučenému landroveru.
Odjel vstříc oslnivému západu dvou tatooinských sluncí.

Další chyba v Matrixu…
„Zástava srdce! Musíme provést masáž!“
„To nezvládneme, Bodie…“
Nad hradem září Znamení zla…
„Čeká nás těžký úkol, můj bílý bratře.“
„Balrog … Toho nepřemůže žádný z nás.“
Ještě krok a Tonička pohlédne do očí Zimodějovi…
„Vypusťte Krakena!“
Gary Stu pružným panteřím pohybem vstal od monitoru. Svět potřeboval jeho pomoc. Zkontroloval nová hlášení. Vyhodnotil, kde je jeho přítomnost nejvíc třeba.
Jeho oslnivý vstup poněkud pokazila chyba, tentokrát nikoli Matrixu, ale Garyho podpůrného systému.
V jejím důsledku Severus Snape s nezvykle vyjeveným výrazem sledoval muže v zářivé zbroji, který se vynořil odnikud a rozplácl se o stěnu Astronomické věže…

Varování: Autorka vykradla a zneuctila jedno z nejvýznamnějších děl světového dramatu. Navíc se bojí, že není pochopitelná.
ROMEO: „Mých prsou pán dnes lehkým žezlem vládne a neobvyklá jarost nadnáší
už celý den mou doufanlivou bytost. Jak je, Baltazare? Od bratra Vavřince mi neseš list?“
GARY STUE: (jsa zhrzen žárlivostí, vše z pozdálí sleduje, tiše šeptá jen sám pro sebe) „Však štěstí tvé rozplyne se jako nálož prachu, když je zapálena. Ó moci, čarodějko, tys opojnější než pohár nejlepšího vína! Ve svých rukou držím osud Romeův.“ (brk se mu mírně chvěje, když zasáhne do příběhu)
BALTAZAR: „Julie spí v hrobce Kapuletových, s anděly plesá nesmrtelná duše.“
ROMEO: (jde si koupit flakón jedu)
GARY STUE: (jde popsat Romeovu sebevraždu)

Poznámka: Právě jsem to tu otevřela, že to přidám (po několikahodinové bitvě, kdy tu nefungovaly komentáře) a první, co vidím, je příspěvek Kleio.
Ale co.
Mám to napsaný už pár hodin, tak to stejně vložím :D
Ta postava si o to beztak říká.
----------------------------------------------------------------
Odlesk světla upoutal moji pozornost.
Oheň? Tady?
Seskočil jsem z koně a opatrně se plížil vpřed. Náhle jsem před sebou zaslechl zapraskání větévky.
Asi taky zvěd, pomyslel jsem si. V hustém křoví jsem se nemohl dostatečně rozpřáhnout. Opatrně jsem se tedy připlížil za něj a prudce mu stiskl hrdlo. Zachroptěl a upadl do bezvědomí. Svázal jsem ho a plížil se dál.
U ohně plápolajícího na mýtině seděla skupina trapperů. Opodál ležel spoutaný Indián.
„Však on nám poví, kde má zlato,“ holedbal se zjizvený vousáč.
„Ruce vzhůru, meššúrs, ani hnout!“ vstoupil jsem do kruhu světla.
„Můj bílý bratře!“ vykřikl radostně Vinnetou.