Jméno růže

Fandom: Jméno růže
Silný vítr mu kradl kutnu, omotával mu kotníky, podtrhával nohy. Blouznil. V očích měl pekelné plameny. Cítil, jak mu hřích spaluje tělo. Neronil slzy, bylo pozdě, Bůh nad ním zlomil hůl.
„Bože, proč jsi mě opustil? Proč nedodal jsi mi sílu, bych odolal zrádným svodům. Snadno podlehl jsem pokušení. Poznal jsem rozkoš. Zrůdnou rozkoš. Oplzlou...“ Takto mluvil k sobě, byl smrtelně bledý, oči zarudlé.
Vyděsil se. „Jsi to ty? To kvůli tobě pohltí mne plameny pekelné, můj krásný učiteli.“ Netušil, jestli mluví s Berengarem nebo s přízrakem. Neslyšel jeho volání.
Došel k hradbám. „Proč, Bože?... Protože já tě opustil první...“

Mikuláš z Morimondu klečel na zmrzlé zemi a beznadějně si zakrýval tvář popálenýma rukama.
Ještě před hodinou se snažil bratrům i pacholkům radit, jak to peklo zastavit.
Ještě dnes ráno ho pacholci jakožto nového celleraria poslouchali.
Ještě včera prováděl Viléma a Adsona po kryptě a ukazoval jim poklady tam ukryté.
Ještě předevčírem žil jeho přítel Severin.
Ještě před čtyřmi dny byl šťastný, protože vyrobil své první brýle.
Ještě před týdnem brousil kameny pro nový relikviář. Chtěl mu dát tvar Budovy. Připadal mu nejpříhodnější.
Teď se všechny schrány rozpukly, stará střežená tajemství se vyřinula na povrch a tančí ohnivý tanec smrti.