Šestačtyřicátá

Setton čekal efekt aha,
louská celý deník vraha.
Našel popis charakterů všech dvanácti obětí,
znamení a funkce strážkyň byly jejich prokletí.
Hezky podle horoskopu sešel se jich plný počet,
vrah si ale dával na čas, už je jiný letopočet.
Postupně je odpravoval v přesně daném pořadí,
tohle písmo, pomyslel si, pisatele prozradí.
Nebudu se k tomu vracet, vy už jejich příběh znáte,
na co ještě Setton přišel, nejspíše se právě ptáte.
Čekal, že ten výčet skončí s tou obětí dvanáctou,
na poslední stránce našel nápovědu třináctou.
Vrah se ani nenamáhal s šifrováním slova,
krví napsal jedno, které Toma ostře klová.
Do ruky si bere zbraň a chystá se ji nabít,
na stránce jsou další jména, za dvojtečkou: “zabít”.
Brzy ale krotit musí svoji náhlou zlobu,
na rozcestí potká totiž znenadání Kobu.

“Ty jste vy, Settone? Těší mě, Koba,”
zvědavým pohledem měří se oba.
“Jsem oběť i svědek vraždy,
což nemůže říci každý.
Už jste slyšel o princezně uvězněné ve věži,
i já jsem byl její oběť, o to tu však neběží.
Už tušíte, kdo v příběhu hraje hlavní roli,
díky sázce a vítězství na šachovém poli.
Já hrál roli epizodní v tažení té ženy,
přesto mě to stálo život, netvrdím, že cenný.
Byl jsem prostým žalářníkem, hlídal její komnaty,
skrze mříže téhle slečně denně dýchal na paty.
Hlídal jsem ji tu noc, kdy se sázky uzavřely,
neposlechnout její rozkaz byl by počin smělý.
Nešlo tehdy nevidět a neslyšet co kuje,
já jediný správně tušil odkud vítr duje.
Vymohla si kromě pláště od Smrtky též masku,
sdílením té informace dal jsem život v sázku.
To já jsem autorem podivných obrazů,
co měly vysvětlit význam všech úkazů.
Mlčení jsem neporušil, přesto si mě našla,
za hranice pravomocí v mém případě zašla…

Zuzanina matka tehdy pochopila kreseb smysl,
ostatní však její výklad označily za nesmysl.
Odkázala tedy dílo alespoň své dceři,
bohužel, kdo skončí v Pánu, teprv všemu věří.
Nuže, jak to tehdy bylo? Řeknu vám ten příběh celý,
snad tím ještě něco zmůžu, srdce spíš než rozum velí.”
Odcitoval potom co si ty dvě v noci řekly,
Smrtka s tou, jež podle Koby, je krok od předpeklí.

“Užij tedy podvanáckrát masky mé a pláště,
zlých úmyslů se však varuj, jmenovitě záště.
Plášť umožní nositeli brát na sebe jistou masku,
ať ti, kteří umírají, místo strachu cítí lásku.
Odcházet smíření v laskavé náruči,
zní Boží idea, za níž Smrt neručí.”

“Maska a plášť jsou možností jak podobu měnit,
klidně z mého obličeje může zuby cenit.
I tu tvou naposled vzala si na sebe,
když střetla Zuzanu.” Settona zazebe.

“Zuzana si tedy myslí, že je mrtva rukou mojí?
Proto se mi vyhýbala?” Setton si ty věci spojí.
“Mohl jsem ji tady potkat, je v poslední kapitole,”

“čekala, až složíš příběh, příběh z karet na tvém stole.”
“Myslím, že jí něco dlužíš, vysvětlení to však není,
čeká tady na svou spásu, máš jí přinést rozhřešení.”

“Vrah je tedy princezna.” “Rebeka se vece,”
“Rebeka? Ta rusovláska? No tak tedy přece!
Měl jsem jisté tušení, že má v té věci prst,
Zuzana s ní měla schůzku,” zježí se mu srst.
S výčitkou si uvědomí, že tomu moh zabránit,

“už to měla spočítané, nemoh jste ji zachránit.
Rebeka je velmi lstivá, hrála si jak kočka s myší,
zjistila si o nich všechno, i to, na co která slyší.
Studovala dopodrobna jejich povahu,
každou nějak donutila zradit přísahu.
Jakmile je prozradilo stigma zrady v dlani,
nedala jim vůbec prostor na poslední přání.
Teď už musí Smrtce vrátit její plášť i masku,
stále mi však vrtá hlavou, proč dala vše v sázku.
Jasně, nemohla žít věčně, zdržovala neskutečně,
proč jí ale šlo jen o to zlikvidovat strážkyně?
A mě, svědka jejích piklí, co žil zcela nevinně?
Byl jsem léta mimo dění,
co moje smrt na všem změní?
Nechala se zavřít, aby v žaláři mě odpravila,
řekla mi, že teď už v cestě stojí jenom jedna víla…

Smrtka měla dovolenou, princeznička zase práci,
dle seznamu zajišťovat kam přijedou funebráci.
Proč taktiku volila, co bezpečnost tu ohrozí?
Jak teď k tomu vlastně přijdou mí přátelé nebozí?
Tajemství všech království teď visí na vlásku
já mám na vás, Settone, jen jednu otázku...
Odcituji ještě jednu součást toho rozhovoru
a chci vědět, proč by krtek podhrabával vlastní noru.":

“Nečekám vděk, jenom nechci sčítat své dny poslední,
čekat jestli další den se pro mě znovu rozední.
Nemluvme tu o termínech, nepřijmu tvá ultimáta,
kdo zná datum svojí smrti, tomu život příliš chvátá.
Domluvme se na limitu kolikrát smím užít pláště,
slíbím, že se vyvaruji předsudků i vlastní záště.”

“Smrtka tvrdí: “musím čekat než své skalpy nasyslí,”
neb ze zášti nezabíjí” - slyšíte ty nesmysly?!”

“O co tedy jde té slečně,
když záměrně nebezpečně
oslabuje stráž všech zemí?”
Ptá se ten, co měl být němý.

Naštěstí už přišel čas, kdy jí Smrtka zkřiví vlas.
Nepřijde vám na tom něco přitažené za vlasy?
Netušila, že tu budem všichni sloužit přesčasy.
My dva jsme se tedy nejspíš nikdy setkat neměli,
jsem jen stařec, co se moc rád o domněnky podělí.
Mám neblahé tušení, čeho se však týká
to doposud netuším, mám však následníka.
Víte všechno, podumejte za starého nebožáka,
co ta holka za lubem má a kde se teď nejspíš fláká.
Doprovoďte vražednici na té cestě poslední,
ať s jistotou víme, zda se pro ni zítra rozední.
Připadá mi, že už Smrtka není jako dřív,
že na její rozhodnutí má ta holka vliv.
Ať zlotřile neobloudí bystré smysly znovu,
vrátí všechny insignie, spěje k svému rovu.
Ať ji Smrtka vskutku chytí
a Rebeka vzdá se bytí.
Já si jdu svou vlastní cestou, tu vaši už nepropletu,
co vše chcete obětovat pro bezpečnost našich světů?"