Pohlédnout si do očí

Doktor otevřel dveře Tardis. Užasl. Řídící místnost ztratila svůj šarm dřevěného obložení a chromového zábradlí. Zády k němu stála postava s dlouhými jasně zelenými vlasy ve fialovém kabátu s vyšívaným abstraktním vzorem - pozemská móda konce 22. století. Doktor pohodil šálou a teatrálně si odkašlal. Postava se při otáčení opovážlivě rozkymácela.
„Spletl jsem si dveře?“ Doktor se široce usmál.
„Moje Tardis,“ tlumený hlas ho přerušil. „Porucha, pomoz.“
Kovové zadunění odpovídající na Doktorovo poklepání bylo doprovázeno bolestným zaúpěním. Opatrně odklopil dvířka na břiše.
„Ne!“ Doktor se usmál na batole uvnitř.
„Ano,“ batole závistivě pohled opětovalo. „Nejsem ale už tak mladý jako kdysi.“