Hromy a blesky

Ví, jaký text chce napsat: radostný i burcující, plný naděje, ale takové, pro kterou se musí bojovat, kterou je nutno si zasloužit. Ale nedaří se, moří se s tím, slova jej neposlouchají.
Je dusno, ani větřík se nepohne, moucha nezabzučí a hlava padá na stůl pokrytý papíry bílými k vzteku, už už se myšlenka zatřepotá, a pak uletí jako motýlek.
Světlo a rána, procitá náhle, s výkřikem.
„To nic,“ přiběhne služka přivolaná hlukem, „to je jen bouřka. Hromy bijí prudce a nad Tatrami se blýská.“
K jejímu velkému úžasu ji po těch slovech Janko Matúška zprudka políbí na obě tváře.