A to je vše. Mlčet o tom hoři
poéma si zvykla po léta.
Jen někdy se dávný příběh vzbouří,
na okno mi pěstí zaklepá
Šumavo Matko, prosívají rytíři. Ochraň nás.
Čarodějnice znají skutečnou Šumavu. Mocnou, zlomyslnou, magickou. Známe její věnec z ostnatého drátu.
K mým dveřím přichází před Vánoci, kdy Markétu váže rodina a samota doléhá.
Přichází nepozvána - ale nezastavitelná. Celá Šumava je její království
"Jak dlouho budeš vzdorovat, děvče? Čekala jsem, že tě les dávno stráví," protáhne skřípavě.
"Nevzdám se," říkám zdvořile - ale pevně.
"Dlužíš mi. Šumava potřebuje strážce lesa."
Mlčím. Neuhýbám.
"Slyš tedy proroctví, pyšná Marianno, má nejlepší a nejkrutější následovnice!" Její hlas zaduní jak vojenské boty.
"Cos ztratila, bude navráceno. Cos přísahala, porušeno. A nakonec vždycky zůstaneš sama, Marianno - a podlehneš."
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
To zní spíš jako kletba.
Aplír
To zní spíš jako kletba. Napsáno je to opět mistrně.
Víš jak, když jsi zosobněním
Jeřabina
Víš jak, když jsi zosobněním celé jedné země, tak kletba a proroctví tak nějak jedno jsou ;)
Ona ji vážně tedy nešetří. :(
mila_jj
Ona ji vážně tedy nešetří. :(
Zaduní jako vojenské boty je skvělý obrat.
Já už si připadám trapně,
Tora
Já už si připadám trapně, pořád psát nádherné. Ale chci, aby věděla, že to čtu a jsem z toho vždycky úplně na větvi, jak je to super.
Já si toho moc vážím!
Jeřabina
Já si toho moc vážím!