Sama

Stála až po kotníky ve sněhu. Bosá.
Zima jí nebyla. Vesele se smála a chytala motýly do dlaní.
Hrom v dálce zněl jako basy v neznámé písničce, kterou si zpívala nahlas.
Ostří nože se zalesklo v letním slunci a prameny vlasů se pomalu snášely k zemi.
Někdo zaklepal na dveře, když zaklapla knížku.
A pak najednou visela ve vzduchu nad hlubokou propastí. Její tělo obtáčely kolem dokola kruhy z roztaveného olova.
Rozplynuly se.
Hudba ztichla a dech se zklidnil. Srdce zase začalo bušit tou správnou rychlostí. Otevřela oči.
Seděla na posteli. V pokoji, který nepoznávala.
Když se dveře začaly otvírat.