27. Drsnou cestou ke hvězdám

„Ne!“
Tmu rozrazil dívčí výkřik.
Dopadla na hrazení, zoufale balancovala na hraně a pak přeletěla.
Kluci ztichli.
Syčení unikajícího vzduchu smíchané s nervózním štěbetáním papírových vlaštovek přebil výbuch.

Nad mořem zaduněl hrom.
„Je to tady!“ Rejnok plácl křídly o hladinu a ukázal bodákem k nebi.
Tma se trhala na kusy, třásla se a byla nabitá elektřinou.
„Bouřka,“ starosta nakopnul bort, „to nám scházelo!“
Na obloze se objevil jasný bod. Zelenomodré světlo zlověstně blikalo. Blížilo se.
Knihovník zalomil rukama a chytil se za pleš: „Kulový blesk!“
„K zemi!“ zavelel Artur.
Všichni tři dopadli na palubu.
Kometa jim prolétla těsně nad hlavami a zamířila vzhůru.
„Nepoznáte hvězdu?“ Rejnok se rozchechtal: „Napněte plachty! Vyplouváme!“

Vzducholoď se prudce zhoupla a nastoupala několik stop.
„Rychle!“ Tomek stál pevně rozkročený u okraje a díval se dolů. Pod ním se blýskalo.
Miki mu hodil další knihu.
Pohladil ji, naklonil se přes hrazení a pustil.
Ve vazbě zapraskalo a ohmatané desky se rozevřely jak netopýří křídla. Do tmy se sypala záplava zářivých písmen a poslušně hledala nové tvary.
„Dost“ Mari se mu vrhla pod nohy. „Ty knihy jsou moje! Patří mému městu!“
„Tomu, které tě chtělo obětovat?“
Na nic nečekal. Další kniha se přetočila ve vzduchu, protáhla hřbet a vybuchla. Zlaté záblesky se pevně zachytily oblohy.
„Nenič je. Stoupáme!“
„Jak dlouho?“ zaznělo shůry.
Dáda bojoval s papírovými záplatami. Díra se zvětšovala a balón ztrácel oblé linie.
„Pořád nechápeš?“ Tomek se obrátil k Mari a vyhodil další knihu. „Zachraňuji je! Chceš, aby se utopily?“
Mari zavřela pusu a rozhlédla se kolem sebe. Noc se rozpadala v jasných záblescích. Každá z vyhozených knih přežila a přeměnila se v úplně novou zářící hvězdu.
„Nedokážu to!“ Dáda sjel lanovím zpátky do koše.
Vzducholoď se otřásla a znehybněla. Syčení zesílilo. Balón zapískal jako přetopený kotel a s hlasitou ranou se roztrhnul. Papírové vlaštovky opustily loď.