25. Záškrt

Do Dvorců dojeli po sedmé.
Sanita zaparkovala na návsi před hasičárnou. Děti se trousily do školy a nenápadně okukovaly neznámý vůz s pražskou značkou.
Doktor sebral kufřík a v doprovodu dvou sestřiček vylezl z auta a protáhl se.
„Tak kam?“
Erika se ovládla. Nerozběhla se, ale ukázala směr a pomalu a důstojně, jak se na pomocnou ošetřovatelku sluší, vyrazila po rozblácené cestě podél fary. Obešli statek pana Stehlíka a zabočili na pečlivě pokosenou pěšinku k babiččině stavení.
Stařenka spráskla ruce. „Kde se tu berete, já už vás nečekala. Ani navařeno nemám. Jedině pár koláčků zbylo, po pohřbu. A pan doktor,“ utřela si ruce do svrchní sukně. „Tak pojďte dál a posaďte se.“
„Nezdržím se, matko,“ odpověděl lékař. „Jen se podívám na marody, něco pro ně mám.“
„David sehnal tu vakcínu, maminko,“ Slávka následovala babičku dovnitř.

„Malí už jsou z nejhoršího venku, ale tyhle dvě,“ stará paní otevřela dveře do ložnice.
Naďka se vztyčila na matraci a přitáhla si pruhovanou duchnu k hubenému hrudníku. Zasípala cosi na pozdrav, moc rozumět jí nebylo. Doktor se na ni jen podíval a rovnou začal chystat injekci antitoxinu.
Jiřík, Péťa a Liduška zvědavě nakukovali, co se bude dít. A jestli píchnutí bolí.
Dívka sebou ani necukla, jen se skutálela zpátky na svoji polovinu postele.
Vlaďka na druhé straně ležela apaticky, bledá, tváře žhnuly od horečky. Bojovala s dechem, rty úplně modré.
„Ani napít už se nemůže,“ naříkala babička. „A kolik nocí nespala.“
Doktor prohmatal oteklé uzliny a ztuhlý krk, zaznamenal šedý povlak v puse i v hrdle.
„Posadím ji, ať se jí lépe dýchá,“ chytil zesláblou dívku v pase a opřel ji zády o pelest. Svezla se zpátky jako loutka a sípavě se rozkašlala.
„Můžu zkusit tracheotomii, ale je to riskantní,“ obrátil se k ženám.
„Tohle je hodně špatné.“
Jako by ho slyšela, Vlaďka se v posteli napjala do luku, zalapala několikrát po dechu a pak se její tělo bez vlády zhroutilo na postel. Ztichla.
„Srdce nevydrželo,“ lékař svinul stetoskop.
„Tady už nepomůžu.“