V kostele

Des Grieux v kněžských šatech. Náhle vběhne Manon:
MANON: Miláčku, smiluj se. Bože!
DES GRIEUX: Nerouhejte se, dítě.
MANON:
Už nejsem dítě, teď jsem žena,
od mnoha mužů políbena,
Vaše Manon už dítě není.
Dejte mi, pane, rozhřešení.
DES GRIEUX:
Jak praporec ve větru vlaje
a každou chvíli mění směr,
proradná Manon nestálá je.
Není víc moje, teď patří všem.
MANON:.
Běda, můj abbé, tak to není,
dejte mi svoje políbení....
DES GRIEUX: vzrušeně
Bídná Manon! Já když vás vidím,
vzplanu vždy znovu jako vích.
Krásná Manon! Proč se tak stydím...
Může být vůbec láska hřích?!.
Odcházejí ruku v ruce.