Napořád

Pod dekou je tma, ale pak na tebe nemůžou bubáci, říkal jí, když byli malí, a ona chápavě přikyvovala.
Pod dekou ležela tráva. Oni jen tak seděli vedle sebe a povídali si a kolem vonělo léto.
Pod dekou se k sobě tiskla jejich nahá těla; to objevili, jaké nádherné pocity mohou zažívat, když jsou si nejblíž.
Pod dekou spalo jejich malé dítě v kočárku, se kterým chodili na procházky; to když jejich láska byla taková, že se do ní vešel někdo další.
Pod dekou seděli a drželi se za vrásčité ruce, hasnoucí důkaz toho, jak dlouho může člověk mít rád.