Po Novém roce

Mlha na blatech byla šedá jako kouř a studená jako tělo pohřbeného přítele. Krabat se sotva vlekl. V jeho nitru se rozlézalo mrazivé, bezútěšné prázdno, sevřené olověnými obručemi stesku, které nedaly nadechnout ani vydechnout. Dny se táhly jako roky, noci těžkly nevyplakanými slzami.
Kantorčin hlas zněl v mysli stále slaběji.
Bál se zapomenout, měl strach vzpomínat.
Cítil se opuštěný, přesto nalezl útěchu mezi chasníky. Michala ctil, hlupáčkem Jurou trochu pohrdal. Byla to ale Michalova laskavost k novému učedníkovi a Jurova pokorná přičinlivost, skutky dvou čistých srdcí, které ho jako pár silných paží táhly zpátky do života.
Ze zimy k jaru.