1941, Londýn
Detektiv inspektor Charles Whiteman se ve svém životě dokázal vzdát kde čeho. Víry svých předků. Mateřského jazyka. Ostatně i svého jména.
Jediné věci se nedokázal vzdát. Z naprosto nepochopitelných důvodů to byla Esther Jankovsky. Copatá holka s nevymáchanou kušnou ho chytila za srdce natolik, že se raději vzdal kariéry, koupil dva lístky na vlak a slíbil dívence nový domov.
S kufrem v jedné a s drobnými prstíky v druhé ruce vyrazil na nádraží těsně před tím, než se nad Londýnem rozezněly sirény.
"To stihneme, neboj se," utěšoval ji, i když věděl, že z Londýna už žádným vlakem neodjedou.
Achjo. Fňu...
Terda
Achjo. Fňu...
Pomiň.
Kleio
Pomiň.
Tohle mě taky vzali. Dobře
Aries
Tohle mě taky vzalo. Dobře napsané
Díky a bylo to ještě
Kleio
Díky a bylo to ještě smutnější, než jsem to pokrátila.
Ty mi dáváš...
Lady Peahen
Ty mi dáváš...
Hrozný věci, já vím.
Kleio
Hrozný věci, já vím.
Silné
Aplír
To mi sevřelo srdce.
Pardon.
Kleio
Pardon.
A pak stejně :(
Saphira
A pak stejně :(
Já pak musím napsat krasné
Kleio
Já pak musím napsat krasné konce v alterčase, protože jinak se z toho zblázním. I když vlastně všechny byly jasně naznačeny.
Ach, smutný! :(
Rya
Ach, smutný! :(
Jestli ji mohl alespoň na
Nathanel
Jestli ji mohl alespoň na chvíli dodat naději, že to dobře dopadne, pak to nebylo zbytečné.