37. Sdílení

„Nikdy jsme se doopravdy nevzali.“
Edward stál v chrámové lodi polorozpadlého kostela Sv. Martina, v němž už nezbývalo nic než pár ztrouchnivělých lavic, zvětralých žulových sloupů a oltář, odkud kdosi chamtivý odnesl zlatý krucifix, takže jej zdobily pouze dvě mramorové sochy. Jedna byla zubem času poznamenaná natolik, že ztratila tvář, paže i křídla. Druhá ale vypadala téměř nedotčeně. Byl to anděl zahalený kusem plátna, jednou dlaní svíral rukojeť meče a druhou natahoval vpřed, s jemně pokrčenými prsty jako by žehnal tomu, kdo právě přistoupil blíž. V obličeji měl vážný výraz, koutek úst však protahoval do tajuplného úsměvu. Probořenou střechou a třemi okny na něj mířily paprsky světla a propůjčovaly mu dojem vznešenosti a svatosti.
„Dva týdny před tím, než se Elizabeth narodila, jsme si tu vyměnili prsteny. Složili slib, který slyšel jen on.“
Edward na anděla upřeně hleděl. Vybavoval si každičký detail té dávno ztracené chvíle.
Susanne stála vedle něj a přestože pociťovala neodbytnou touhu dotknout se, vzít ho za ruku, pohladit ho po zádech, neudělala to. Chápala význam tohoto místa a uvědomovala si, že k němu nepatří. Tohle byla jeho vzpomínka, jeho chvíle, v níž potřeboval setrvat sám a nerušen. Počkala, až se k ní otočí a ujistí ji, že je zpět v přítomnosti.
Oči měl naplněné slzami a tak hlubokým zármutkem, že se jí sevřelo srdce. Bylo to vůbec poprvé, co dal před ní najevo nějaké emoce související se Sarah.
„Bylo to doopravdy,“ řekla. „Možná neměla svatební šaty a kytici růží, ale bylo to opravdové. Vaším svědkem byl Bůh.“
„Bůh neexistuje, Susanne,“ prohlásil tvrdě a po rozpraskané dlažbě vykročil k autu.
Nepřela se s ním. Cestou zpátky na Útes oba mlčeli.

Sirius uvařil třetí konvici čaje a posadil se na koberec v Mikeově obýváku. Žaluzie na oknech byly zatažené a všechen ten neskutečný binec, který uvnitř panoval, osvětlovala tři stropní svítidla. Už ani netušili, jestli je den nebo noc. Únavu cítili tak nějak permanentně.
„Krucinál fagot, zapomněl jsem si tam dát záložku,“ posteskl si Sirius a listoval otevřeným šanonem na konferenčním stolku. „Nevíš, u čeho jsem skončil?“
„Tak to fakt nevím, kámo,“ zabručel Mike a desky ve vlastních rukou rázně zaklapl. „Jdu spát.“
„Dej si čaj.“
„Vole, už jsem ho vypil tolik, že mám trubky zevnitř úplně černý! Potřebuju spánek, ne další kofein!“
„Fajn, fajn. Běž. Já budu pokračovat.“
„Poslouchej, už se v tom přehrabujeme dva dny. Vážně nechápu, o co se snažíš.“
„Chci najít to, co nám uniká. Něco tu je. Vím to.“
„Prolezli jsme to snad stokrát ze všech stran! Čumíme do toho tak dlouho, že tu Riddleovu posranou zločineckou galerii teď budu mít před očima další týden!“
„Nenutím tě, aby ses angažoval. Běž si lehnout. Jo, tady jsem skončil. Malfoy. Hnusák jeden slizkej. Kdyby s ním to letadlo nespadlo, osobně bych ho naporcoval na kusy. Příborovým nožem. Zaživa.“
„Věřím, že by sis to náležitě užil. Hlavně to nikomu nevykládej.“
„Vypadni už,“ zahučel Sirius a mávl paží, jako by odháněl obtížný hmyz. „Do prdele, pojď sem!“
Mike ztuhnul při otočce vzad a znovu se obrátil čelem k němu.
„Co je?“
„Pojď sem!“ zopakoval Sirius, netrpělivě poklepával na koberec vedle sebe a očima visel na jedné konkrétní stránce. „Ježíši, dělej! Loudáš se jak padesátník na preventivní kolonoskopii.“
„48 hodin jsem nespal, ty idiote. Čekáš, že k tobě budu sprintovat? Tak co je?“
„Leteckej vyšetřovatel to uzavřel jako nehodu. Příčina – špatně nastavená letová hladina.“
„Jo, pilot to napálil přímo do horskýho štítu.“
„Jasně. To chápu. Může se stát. Dispečer určil vejšku 2 800 metrů, pilot zadal 1 800. A jelikož byl v kabině sám, nikdo po něm ten údaj nezkontroloval. Byla tma, takže zraková orientace nula. Než si dispečer všiml, že letadlo nevystoupalo do požadovaný hladiny, bylo už pozdě. Zní to věrohodně.“
„A s čím máš teda problém?“
„Ten pilot – Ludo Bagman – bylo mu sedmačtyřicet, měl nalítáno přes 100 000 hodin. Žádnej začátečník, žádnej amatér. Zkušenej pilot.“
„I mistr světa udělá občas chybu. Stála ho život, smůla.“
„Ta reakce neodpovídá reakci zkušenýho pilota, Mikeu. Vlastně neodpovídá reakci žádnýho normálního pilota, kterej má pud sebezáchovy. Když zjistíš, že se řítíš přímo na skálu, co uděláš? Tak si to představ! Jseš pilot malýho soukromýho letadla, který se snadno ovládá, protože je lehký. Letíš černou nocí, nějakých 350 kilometrů v hodině, a myslíš, že jseš v bezpečný vejšce, že před tebou je jenom vzduch. Pak se ozve výstraha blízkosti terénu. Co uděláš?“
„Dívám se před sebe… Snažím se zorientovat… Je tma.“
„Ale není oblačno.“
„Dálkový světla mi musí nabídnout minimálně obrys. Vidím skalní stěnu.“ V Mikeově unaveném obličeji svitlo náhlé pochopení. „Pokusím se jí vyhnout!“
„To je ono! Pokusíš se vyhnout. Máš zkušenosti s tisícem různých manévrů, je krajně nepravděpodobný, že nepohneš kniplem vzhůru, aby ses pokusil předejít katastrofě! Je to reflex. Něco, co by Bagman udělal automaticky.“
„Pokud byl při vědomí.“
„Anebo pokud to letadlo skutečně pilotoval.“
„Jakože se nevěnoval řízení?“
„Jakože tam vůbec nebyl.“
„To snad ne.“
„Poslední komunikace s věží proběhla 21:13. K nárazu došlo 21:27. V těch čtrnácti minutách se mohlo odehrát ledacos. Třeba to, že Bagman nahodil padák a vyskočil ven. Jako mladej kluk sloužil u výsadkářů.“
„Jestli bylo zničení toho letadla úmyslný a Bagman ještě před nárazem vyskočil ven, pracoval pro Riddlea? Měl za úkol Malfoye zlikvidovat?“
„Kdybych byl na Riddleově místě, tak bych to tak udělal. Přece nenechám naživu člověka, kterej mi provedl unikátní transplantaci ksichtu, a pouhá jeho existence ohrožuje můj záměr.“
„Mezi troskama se našly dvě ohořelý torza, což odpovídá předpokladu, že na palubě byly v době nárazu dvě osoby. Pokud jednou z nich nebyl Bagman, čí je to druhý torzo?“
„Může patřit komukoliv. Třeba někomu, koho Riddle zabil a potřeboval se zbavit těla.“
„Narážíš na Paulu Polkissovou?“
„Ta nesedí s časovou osou. V době, kdy Malfoyovo letadlo odlítá z Lutonu, ona je u Riddleových doma a stará se o jejich syna. Ale co třeba Daphne Greengrassová? Pokusnej objekt G7. Poslední žena, do který implantoval embryo a kterou držel pod zámkem na svojí klinice, než to tam vyletělo do povětří. Kam ta se do prdele poděla? Nenašla se ani živá, ani mrtvá. Prostě se vypařila. Pochybuju, že by se s ní tahal přes oceán až do New Yorku. Stejně tak pochybuju, že by ji nechal na klinice.“
„Klidně ji tam mohl nechat, aby shořela na popel a nikdo už neprokázal, k čemu mu posloužila.“
„To je blbost. Nevěděl přece, že Crouch s Yaxleyem odpálí tak obrovský množství TNT. On sám po nich požadoval jenom zničení laboratoří a skladu biologickýho materiálu.“
„Fajn. Můžeme klidně předpokládat, že do toho letadla nacpali mrtvou nebo paralyzovanou Greengrassovou, OK. K čemu nám to je, Blacku? Ať tak nebo tak, je prostě mrtvá. K čemu nám ta informace pomůže? K čemu je nám teorie o pilotovi, co se zachránil skokem s padákem?“
„Jestli Bagman žije, může svědčit.“
Mike si vjel prsty do mastných vlasů, hlasitě zaúpěl a praštil hlavou do hrany stolku.
„Ten chlap je bůhvíkde! Jestli je ještě živej, tak je v čudu! Za 13 let mohl bambilionkrát oběhnout zeměkouli! Určitě už měl dopředu pořízený nový doklady na falešný jméno, zatímco my nemáme jediný vodítko, který by nás k němu dovedlo. Může to být taxikář v Brooklynu nebo prodavač zeleniny na Krétě. Je naprosto šílený myslet si, že bysme ho někdy mohli objevit!“
„Když dokážeme, že tělo nalezený na místě toho leteckýho neštěstí, nepatří jemu –“
„Blacku, poslouchej mě, sakra! Tohle nikam nevede.“
„Já vím, že je to málo, ale musíme kurva něco udělat! Ten bastard pohřbil sám sebe a zároveň všechno, co to dokazovalo! Po smrti Bellatrix už neexistuje nic, co by mohlo jméno Voldemort spojit s Riddlem. Jeho DNA není v žádný databázi, nemáme srovnávací vzorek, nemáme ani jeho falešnou mrtvolu. Záznamy o operaci, kterou podstoupil? Nemáme. Vaši ajťáci v Riddleově počítači nic nenašli a dokumenty, který měl u sebe Malfoy, zřejmě shořely spolu s tím letadlem. Polkissová už je nejspíš dávno mrtvá, Riddleův osobní asistent prokazatelně mrtvej, Riddleův majordomus skoro mrtvej. Ten prej dodejchává někde v pečovateláku v Lancesteru.“
„Všichni jsou mrtví, Dave. Jo, tak už to chodí. Lidi umírají. Stárnou a umírají. A některý ani nezestárnou a umřou. Tak to prostě je. Nechme to plavat, Siriusi. Ať si s tím šmejdem poradí rozvědka. Stejně je to teď jejich terč.“
„Rozvědku zajímá jediný – Voldemortovy nukleární hrátky. Národní bezpečnost, ochrana veřejnýho zdraví, potenciální jadernej průser. O nic jinýho jim nejde. Nemají zájem na tom, aby si Riddle odpykal svůj trest, ani na tom, aby ochránili lidi, co jsou do toho zapletený.“
„Kdyby to tak bylo, proč by Percy ukrýval Bellatrix na bezpečným místě?“
„Protože kdyby tu psychotickou bestii nedržel stranou, přidělávala by mu práci a komplikovala život. Stejně jako to donedávna dělala Lily. Tu taky nezačal šoustat proto, že by ho přitahovala, ale proto, aby ji udržoval pod kontrolou.“
„On s ní šoustá?“
„Tváříš se, jako by ti ta představa vypálila díru do mozku.“
„A jak bych se měl tvářit? Proboha, vždyť je to Arturova babička!“
„A pořád atraktivní ženská.“
„Jasně, proti gustu…“
„Ty sis to nikdy nerozdal se starší buchtou? Jsou fajn. Vědí, jak to chodí, hlavně moc dobře vědí, co chtěj. Není to taková křeč, jako když sbalíš v hospodě dvacítku.“
„No, já jsem před Ginny spal všehovšudy se dvěma holkama a obě byly moje spolužačky, takže…“
„…to někdy vyzkoušej, ať víš, o čem mluvím.“
„Hm.“ Mike začal působit rozpačitě. Pomalu vstal, protáhl si ztuhlé končetiny a nalil do hrnečku teplý čaj, o kterém ještě před půl hodinou prohlašoval, že ho rozhodně nechce. „Nevím, jestli už jsem připravenej na –“
„Sex?“
„Ženskou. Nevím, jestli chci nějakou novou ženskou.“
„Tak si nabrnkni chlapa.“
„Ha ha. Vtipe vylez.“
„To neměl bejt vtip. Já jsem spokojenej.“
„Bezva. To jsem ohromně rád. Doufám, že nebude následovat líčení výhod plynoucích z gay vztahu.“
„Je jich poměrně dost.“
„Hele, kamaráde, to poslední, po čem toužím, je, aby mi kdokoli cokoli strkal do zadku. Celní prohlídka na tureckých hranicích, když jsme si tam loni na podzim vyzvedávali Shunpikea, mi bohatě stačila.“
„Shunpike. Počkej, to mi něco říká.“
„No aby ne. Mám dojem, že na to, jak mu Harry s Edem vytahujou z prdele 20 kilo kokainu, se před patnácti lety přišla podívat celá nemocnice.“
„Á, už si to vybavuju. Pašerák Shunpike. Myslel jsem, že se pohyboval na trase Bogota – Amster – Londýn. Co ho zaválo do Turecka?“
„Zatímco seděl, kšefty s koksem převzala konkurence. Musel se upíchnout jinde.“
„A vybral si heroinovou stezku.“
„Jo.“
„Takže už zase bručí.“
„Jo. Tentokrát to má na dvacet let bez možnosti předčasnýho propuštění, čili počítám, že až vyleze, pojede z věznice rovnou do důchoďáku.“
„Kde bude kšeftovat s Vicodinem a morfinovýma tabletama.“
„Jo, jenomže tou dobou už budu jako vysloužilej polda sedět v Cornwallu na rybách a nějakej Stan Shunpike mi bude u zadku.“
„Nikoli ovšem doslova.“
„Vole.“
Sirius se štěkavě zasmál, dopil svůj hrnek a okamžitě ho doplnil.
„Mimochodem, mít homosexuální vztah ještě neznamená nechat si strkat péro do zadku. Jen abys to věděl. Existujou i jiný praktiky. Já chápu, že je to vždycky první věc, která lidem naskočí, když spolu vidí dva chlapy, ale je to jeden velkej mýtus.“
„Chceš říct, že vy to spolu neděláte?“
„Chci říct, že děláme to, co nám vyhovuje. Jemu vyhovuje, když ho šukám, mně zase, že ho můžu šukat.“
„A to mu fakt nevadí, že je pokaždý dole?“
„No, dole bych tomu v jeho případě fakt neříkal, kolikrát žasnu, jak moc nahoře u toho dokáže bejt, ale ne, nevadí mu to. Miluje to. Mezi náma, je to zatracenej masochista. V životě jsem nezažil nikoho, komu by se líbilo to co jemu.“
„Myslíš jako…“ Mike se trochu ošil. Po vzoru Siriuse dolil svůj hrníček a pohodlně se opřel o gauč za sebou. „… BDSM? Ginny jednou o Vánocích vytasila v posteli pouta. Tak jí povídám, miláčku, nemyslíš, že mám toho v práci dost? A víš, co mi na to řekla? Lásko, já to myslela obráceně. Jako že ona bude ta zlá a já ten, kdo stráví večer přivázanej k pelesti. Ty vole, ještě dneska se orosím, když si na to vzpomenu.“
Sirius musel svůj hrnek urychleně odložit na stůl, aby si čaj nevylil do klína.
„Taky jsem měl kdysi v posteli jednu takovou slečnu. Vedoucí skautskýho oddílu. Páni, jak ta to uměla s provazama. Nestačil jsem ani mrknout a měl jsem hnáty svázaný osmičkovým uzlem. Druhý rande už neproběhlo.“
„Ne, vážně? To je přece škoda. Třeba by tě ještě překvapila.“
„Jo, oprátkou kolem krku.“
„Ale Edovi by se to možná zamlouvalo.“
„Pochybuju. Užívá si bolest, ne pocit bezmoci nebo ponížení. Není to o podřízenosti, svazování, bičování nebo horkým vosku. Není to o tom, že by ho představa bolesti vzrušovala. Bolest je jenom katalyzátor, je to chilli v silným vývaru, je to něco, co tě vystřelí na oběžnou dráhu.“
„Takhle ti to vysvětlil on sám?“
„Jo.“
„Je fakt, že asi neznám nikoho, kdo by snesl tolik. Kromě Stana Shunpikea. Ti dva by si mohli podat ruce. Víš, že Stan nikdy nevzal nic z toho, co převážel? Nikdy nefetoval. Když skončil s kudlou ve stehně, dal pěstí záchranářovi, kterej se mu pokoušel píchnout Demerol.“
„Když už jsme u těch analgetik, nemáš brufen? Palice mě třeští, že bych si ji ukopnul.“
„Dojdu ti pro něj, počkej.“
„A máš šestistovku?“
„Ptáš se, jestli mám šestistovku? Jasně, že mám šestistovku! Jsem šéfinspektor metropolitní policie! Víš, jak často mě bolí hlava?“

V kuchyni bylo živo. Lizzie právě sváděla boj s cibulí štiplavou tak, že neudržela oči otevřené, hlasitě u toho popotahovala a občas zasténala. Edward v hrnci opékal koření, přiléval do něj víno a sem tam si loknul.
„Vysmrkej se.“ Podal jí kuchyňskou utěrku a pohladil ji po vlasech. Pak jí z ruky jemně vytáhl nůž, namočil ho ve vodě, totéž provedl i se třemi zbývajícími cibulemi a prkýnkem. „Thiopropanal S-oxid hydrolyzuje na propanol, kyselinu sírovou a sirovodík. V oku to pálí jako čert, ale když ji krájíš namočenou ve vodě, dojde k tomu z větší části už na prkýnku.“
„Dík,“ zahuhlala a pokračovala v práci. „A promiň, že mi to tak trvá.“
„Žádný spěch. Nečekám, že to bude hotové za tři minuty.“
„Připadám si neschopně.“
„Nemáš nejmenší důvod. Krájení cibule je disciplína, kterou se kuchaři učí léta.“
„Až budeš mít odkrájeno 200 kilo, ani si na ty začátky nevzpomeneš,“ ozvala se Eileen z pohovky. „Tvůj otec si zmrzačil čtyři prsty najednou, když mi poprvé pomáhal s vařením, a vsadím se, že už si to taky nepamatuje.“
„Budeš se divit, mami, ale moc dobře si na tu příhodu pamatuju. Zvlášť na tu část, kdy jsi mi do otevřené rány nasypala půl kila soli.“
„Byly to dvě polévkové lžíce. Běhal jsi pak kolem jídelního stolu jako motorová myš a pištěl tak, že se mě sousedi přišli zeptat, jestli je všechno v pořádku.“
Susanne schovala obličej do otevřené lednice, aby Edward neviděl, jak se té historce směje.
„Vidíš, Lizzie? Nemáš se vůbec za co stydět. Jde ti to skvěle,“ nenechal se vytočit Edward a dopřál si další doušek vína. „Mimochodem, co bys řekla tomu, kdybychom příští týden vyrazili na takovou menší exotickou dovolenou? Na Madagaskaru by se ti mohlo líbit.“
„Madagaskar?!“ vypískla a rozrušením upustila nůž. „To je ale přece… oceán! Obrovské vlny a tropické ryby a lastury a –“
„Moskyti, škorpióni, hadi, pavouci jako dlaň…“ vyjmenovávala Eileen a se zdviženým obočím zahlížela na svého syna. „Netušila jsem, že tě tak lákají tropy. Jestli chceš vědět, jaké to je chytit malárii, proč se nezeptáš nějakého pacienta na infekčním?“
„Tvá starost o naše zdraví je skutečně dojemná. Naštěstí nežijeme v koloniální éře a máme k dispozici očkování.“
„Ježíš, to bude super!“ nadchla se Elizabeth a krájela teď cibuli o sto šest. „Konečně poletíme letadlem! Dáme si koktejl z kokosové skořápky! To se tam dělá, ne? Musíme do města, Susanne! Potřebuju nové plavky a pořádné potápěcí brýle!“
„To rozhodně,“ potvrdila Susanne. „Zítra tam zajedeme.“
„Páni, nemůžu tomu uvěřit! To bude prostě boží!“

Kingsley odstavil džezvu z plotny a její hustý, tmavý a napěněný obsah vylil do dvou porcelánových šálků se zlacenou obrubou. Vůně kávy a kardamomu naplnila přijímací salon, když do něj přinesl malý servírovací tác, na němž kromě šálků nestálo nic. Položil ho doprostřed slonovinového stolku mezi dvěma křesly, pohodlně se usadil a jeden z hrnečků si vzal k sobě.
„Prosím,“ vybídl svého hosta. „Oslazená už je. Vím, jakou kávu pijete nejraději, Cliffe.“
Bývalý detektiv inspektor Malloney uchopil ouško a donesl šálek k ústům. Jeho zvrásnělé prsty se mírně třásly, v křesle se hrbil a kotníky ve vysoko vytažených ponožkách měl křečovitě zapřené o sebe. Vůbec už nepůsobil tím sebevědomým dojmem jako kdysi. I s parfémem šetřil. Už se kolem něj nevznášel ani dávivý odér vanilky, ani aura moci.
„Děkuji, Kingsley.“
Shacklebolt hlavou naznačil drobnou úklonu.
„O čem jste se mnou chtěl hovořit?“
„Jako prostředník jste vždy fungoval bezchybně. I jako advokát… To, jak jste stál mezi Dumbledorem a Riddlem –“
„Nikdy jsem se s doktorem Riddlem osobně nesetkal.“
„S jeho asistentem jste se potkával U Pavoučího krále.“
„Ano. Jak jste poznamenal, fungoval jsem jako prostředník. To pochopitelně zahrnuje i schůzky, pokud o ně protistrana požádá.“
„Jistě. Samozřejmě.“
„Schůzky s Bartym probíhaly výhradně na neutrální půdě. Nechodil jsem na skleničku do Hada a Koruny, ani ho nenavštěvoval U Prasečí hlavy. Vy naproti tomu jste chodil přímo k Riddleovi domů.“
Malloney se naježil, ale verbálně neprotestoval. Nakonec promluvil klidně.
„Nebyl jsem špatný polda, Kingsley. Odvedl jsem na svém oddělení kus práce. A moje spojení s Riddlem přinášelo ovoce i policii. Od jeho bezpečnostní sekce jsme dostávali tipy na pouliční gangstery, na zlé hochy z pákistánského ghetta, na dealery. Bylo toho dost, aby se to vyplatilo. Umbridgeová mi tuhle spolupráci posvětila. Pak když se všechno posralo, dala ode mě ruce pryč. Čůza.“
„I Dolores dostihly boží mlýny. Ty nakonec dostihnou každého.“
„Překvapuje mě, že zrovna vy věříte na boží spravedlnost,“ usmál se křivě Malloney.
„Věřím, že každý jednou sklidí to, co zasel. Ačkoli někomu se s tou sklizní prostě musí trochu pomoct. To jako bývalý policista dobře znáte.“
„S Riddlem mě seznámila Bellatrix. Vlastně jsem se pro něj rozhodl pracovat proto, abych jí mohl být nablízku. Hodně pro mě znamenala. Ostatní v ní viděli jen vyšinutou maniačku, nymfomanku. Nebyla choromyslná, byla zraněná. Nebyla posedlá sexem, byla frustrovaná. Měl ji jen na ozdobu. Jako přívěšek.“
„Budiž,“ připustil Shacklebolt vlažně. „Kam tímhle vším míříte, Cliffe?“
„Chci vás využít jako prostředníka, Kingsley. Je tu obálka, kterou mi Bellatrix předala na začátku roku. Je adresovaná Edwardu Lloydovi. Prosila mě, abych mu to předal, pokud se jí něco stane. A výslovně si přála, abych to udělal přes vás.“
Malloney vytáhl z náprsní kapsy ošoupaného saka zalepenou obálku a položil ji na prázdný stříbrný podnos. Kingsley ji zvedl a prozkoumal proti světlu. Pak se obrátil zpět k Malloneymu.
„Víte, co je uvnitř?“
„Ptáte se, jestli jsem to otvíral? Ne. Ačkoli bych zatraceně rád věděl, co posílá zrovna Snapeovi a proč by to měl dostat až po tom, co spáchala sebevraždu.“
„Je to velmi zvláštní,“ souhlasil Kingsley.
„Máte tušení, co to sakra znamená?“
„Ve spekulacích jsem nikdy nevynikal, Cliffe. Tu zásilku doktoru Lloydovi samozřejmě předám. Můžete se spolehnout.“
„Díky. No, je to ostatně to jediné, co pro ni ještě můžu udělat.“