24. Poslední večer

„Mailo, to jsi nemusela,“ ozval se Fanred vyčítavě.
Jak jsem mohla být tak hloupá? pomyslela si Lycva. Mělo mě to napadnout. I velitel tábořiště ho poslouchal na slovo, ačkoliv se mu ty rozkazy nelíbily. Laivo mi kladl na srdce, že Fanred musí přežít, na nějakém řadovém válečníkovi, byť urozeném, by tak nezáleželo…
Následník trůnu… Synovec muže, který poslal vojáky do Slienny…
„Lycvo, omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív. Já…“ odmlčel se, a bylo to dobře, protože tuhle větu nemohl dokončit žádným způsobem, který by situaci zlepšil.
„To nic,“ řekl někdo. Musela to být ona, protože cítila, jak se jí hýbou rty.
Šok ale pomalu opadal a ji překvapilo něco jiného – nic se nezměnilo. Fanred před ní byl pořád Fanred. Vždycky věděla, že má mezi svými významné postavení a že ve válce stáli na opačných stranách. Vždycky věděla, že pokud bude muset zabít krále, tak pro ni nebude odpuštění ani milost. A příkop mezi nimi taky viděla celou dobu. Dnes jen dostal jméno. Následník trůnu.
„Takže jak tě mám správně oslovovat?“ zeptala se. „Vaše Vznešenosti?“
„Stejně jako doteď. Copak nejsme přátelé?“
Maila se kousla do rtu a její muži si mezi sebou vyměňovali zmatené pohledy. Lycva si palčivě uvědomovala svoje oblečení, odřené neustálým putováním, páchnoucí potem a kouřem, způsoby, kterými se blížila spíš vojákům než půvabné Maile, dokonce i ty hloupé korálky ve vlasech. Špičkou nohy odhrnula řídkou trávu a odhalila tmavohnědou hlínu.
„Jsme daleko od Červeného údolí. Tam to bylo možné.“
Nedívala se mu do tváře a ticho se protahovalo.
„Sbalte se,“ vyštěkl Fanred nakonec. „Jedeme!“
„Moji muži si potřebují odpočinout,“ namítla Maila.
„Tak ať si odpočinou a pak nás dojedou,“ odtušil. „My se pohybujeme pomalu. Piariku, dej mi svého koně, můžeš si sednout na kozlík k Melenovi.“
Lycva zvedla hlavu a chtěla protestovat, že je ještě brzy na to, aby se vracel do sedla, ale slova jí odumřela v hrdle. Fanred stál rovně, jako by ho žebra a sotva zhojená rána na boku nebolely, a oči mu plály. Jako by měl to své neúnavné, nepoddajné srdce vepsané ve tváři.
Lycvu sevřel strach.
Ať už na něj v Anlonně čekají jakékoliv překážky, on je rozmetá na kusy, nebo se o ně rozbije sám. A já už nejsem jeho krvepěvkyně, abych mu mohla říct, že se chová jako pitomec a má si jít lehnout…

*

Večer zastavili v malém městečku a tentokrát nepřipadalo v úvahu, že by Lycva a její společníci přespali někde venku. Byli přece vyslanci a hlavní město se nacházelo skoro za zatáčkou. Dostali malý pokojík a Lycva rozhodla, že se nají tam a nepřipojí se k Fanredovi a Maile. Před večeří se znovu podívala na Rainovu ruku. Nemělo ji překvapit, že je rána čerstvá, ale připadalo jí, že se říznul nesmírně dávno, v nějakém jiném životě.
Když teď její píseň zakolísala, neměla žádnou výmluvu.
„Omlouvám se, Raine,“ promnula si obličej, „nevím, co se děje.“
„Jednou naše rodina narazila na skupinu ollienských válečníků,“ ozvala se zničehonic Deira, „Utíkali jsme, dokud jsme nenarazili na řeku. Byla sice mělká, ale široká, a než bychom ji přebrodili, postříleli by nás z luků. Já a ještě jeden ohněpěvec jsme zůstali stát a poslali jsme zbytek rodiny napřed. Když byli všichni naši v bezpečí ve vodě, tak jsme rozdělali oheň. Končilo léto a tráva byla suchá jako troud a sahala až do pasu, vzplála skoro na myšlenku. Většina vojáků stačila utéct, ale tři z nich uhořeli. Jejich křik slyším ve snách dodnes. Ještě měsíce potom jsem ze sebe nevydala ani tón.“
„Já ale…“ začala Lycva.
„Nic mi nevysvětluj, ty sama víš, co se stalo. Jen chci říct, že si nemusíš dělat starosti, nejsi první ani poslední, kdo píseň ztratil, a všem se nám vrátila.“
„Kdy?“ hlesla.
Deira pokrčila rameny. „Až ji budeš potřebovat. Tvoje píseň je požehnáním od skály, vody a oblohy, nenechá tě upadnout.“
„Znal jsem cestopěvkyni, která zavedla svoji rodinu do léčky, a její píseň už se nikdy nevrátila,“ prohlásil Rain.
Deira po něm hodila šátek, který nosívala kolem krku. „Tebe nikdo neučil, kdy držet pusu zavřenou?“
„Jen ho nech,“ povzdechla si Lycva a snažila se ignorovat tichý hlásek, který jí našeptával, že kdyby se její píseň nevrátila, nemusela by vzít život králi.
„A na toho tvého válečníka se taky nezlob. Dej mu trochu času, aby přišel na to, co vlastně chce.“
On to ví, pomyslela si Lycva. Svůj domov, svoji sestru, své království. Ne mě.

*

Schodiště zůstávalo prázdné a Fanred pochopil, že Lycvu už dnes neuvidí. Nabral si na lžíci trochu kaše a zamyšleně ji uždiboval. Maila vedle něj se zavrtěla a on si uvědomil, že ji už hodnou chvíli zanedbával. To jsem pěkný bratr, po pěti letech nechám sestru jen tak sedět v tichu!
„Pověz mi o matce,“ vybídl ji. „Bylo to zlé?“ Zpráva o smrti jejich matky se k němu dostala před necelými třemi lety, i když bez podrobností.
„Dost,“ přikývla. „Chřadla půl roku, bolelo to… Smrt přišla jako vysvobození, alespoň pro ni.“
„Jak to myslíš?“ pobídl ji.
Pohrávala si s koncem svého copu a na rtech se jí usadil polovičatý hořký úsměv, výraz, jaký si v sestřině obličeji do té chvíle nedovedl představit. „Starý král si teprve tehdy uvědomil, jaké jsou pro království vyhlídky po jeho smrti. Milovaný dědic padl ve válce, sestra umírala, ty jsi seděl v deabartském zajetí, a co mu zbylo? Syn, kterého považoval za slabocha, neplodná královna a já. Víš, že přemýšlel o tom, že mě provdá za Rozetínače a ustanoví svým dědicem jeho?“
Fanred pocítil ve tvářích chlad, jak z nich vyprchala veškerá krev. Na okamžik zalitoval, že je starý král už mrtvý, protože by mu s radostí zakroutil krkem.
„Nevím, jak moc vážně to myslel,“ pokračovala rychle, když viděla jeho výraz. „Ale určitě se bál, že se spojím s Briwalem. Nebylo by to poprvé, co by se bratranec a sestřenice vzali, a společně bychom už pro něj představovali hrozbu. A měl pravdu,“ usmála se samolibě. „Tedy, ne s tou svatbou. Ale s tím spojenectvím. Když proti němu Briwal povstal, přivedla jsem mu jezdce z Plání.“
Fanred si představil podmračené kopiníky a lučištníky, kteří strážili jeho dětství, jak klusají v řadě za útlou šestnáctiletou dívenku, a pousmál se, trochu pobaveně, ale hlavně hrdě. O zapojení jezdců z Plání samozřejmě věděl, ale úlohu jeho sestry zprávy zmiňovaly jen okrajově. Stejně jako zapojení královny vdovy, která vedla vyjednávání s pány z jižních panství a na kterou Fanred raději nemyslel. Hlavní úlohu přisuzovali deabartští špehové někomu úplně jinému.
„Slyšel jsem, že mu hlavně pomohli horalové z východu, když si vzal dceru jejich knížete. Je pravda, že mu zemřela při porodu? A že ji princezna může každou chvíli následovat?“
„Královna umřela,“ přikývla. „Ale malá Kallina sílí každým dnem a podle porodní báby má stejnou šanci přežít jako každé jiné dítě. Je to dobře, kdyby přišel i o ni, tak by se Briwal asi úplně zbláznil. Ženil se kvůli vojákům a zlatu, ale měl královnu opravdu rád. Něco jako naši, takové manželství bych si taky přála.“
Fanred sklopil oči. Většina ollienské šlechty se ženila a vdávala z rozumu a jejich rodiče nebyli výjimkou. Maila měla pravdu v tom, že jejich spojení se podařilo a byli si věrnými přáteli až do konce. Zatajili jí ale, že jejich otec od mládí miloval dívku z neurozené rodiny, a už vůbec netušila, že se té lásky nikdy nevzdal. Neměla ani ponětí, kdo vybíral hospodyni, která jim vedla domácnost, a proč tahle hospodyně často nespala na svém lůžku.
„Nemíříš trochu výš? Třeba na manželství z lásky?“
„To by bylo krásné,“ povzdechla si. „Ale komu se to poštěstí?“
Na okamžik před sebou Fanred zahlédl vlastní budoucnost, vyvedenou v ostrých tazích. Půvabnou dívku, zahalenou ve svatebním závoji. Sebe, jak svou nevěstu uvádí do rodinného sídla. Miminko, zabalené ve vzorované přikrývce, a větší děti, jak se kolem nich batolí. Jednání s poddanými, projížďky po pláních, plavání v jezerech. Nebyl by špatný, tenhle život, ve kterém by červená hlína, tajemné písně, veselé lišky i černí jestřábi z pohádek byli jen vzpomínkou.
Nebude špatný, opravil se. Jaký jiný by ho taky měl čekat?