Věř mi!

Malá loďka, naložená unavenými muži.
Na vodě, kterou někteří z nich důvěrně znali, protože je léta živila.
Dnes nemají myšlenky na práci. Chtějí se dostat do klidu, odpočinout.
Hladina jezera není nikdy klidná - ani dnes.
Přesto se do hladiny opře paprsek měsíčního světla.
Neomylně, jako reflektor, jim ukáže postavu, kráčející po vlnách.
"Duch!"
Jejich zděšení, jako předtím bouři, utiší známý hlas.
"Nebojte se!"
Ten nejodvážnější z nich promluví.
"Chci také kráčet po vodě!"
Z lodi se vyhoupne lehce díky letům praxe.
A opravdu JDE.
Dokud se nerozhlédne kolem. Jeho víra sklouzne pod hladinu a jako kámen ho tahá ke dnu.