7. Zpytování

Sirius po pěti minutách hovoru klesl na židli a dlaněmi se zapřel do stolu. Uvědomil si, jak jsou vlhké, jako by je měl sám nacpané v latexových rukavicích, a pot cítil i na čele a v podpaží. Nedokázal se ubránit představě, jak teď asi vypadá Severus. Edward. Musí o něm začít přemýšlet jako o Edwardovi. Je taky tak zpocený? Určitě je ve tváři bledý a soustředěný. Zatíná zuby? Stoprocentně už má v čelistech křeč. Ale jeho ruce zůstávají pevné. Nevnímá vyčerpání, ani bolest z námahy. Strach ztratil už dávno…
„Arteria ulnaris i vena ulnaris zasvorkované.“
„Super. Jdeme na povrchový žíly. Jsou dvě.“
„Cephalica a basilica. Vidím je… Svorkuji… Krevní oběh kompletně přerušen.“
„Bezva. Šikovnej kluk. A teď ta nejtěžší část.“
„Pila.“
„Jo, musíš přepůlit kost.“
„Nějaká rada?“
„Buď tak rychlej, jak to jenom půjde.“
„V tom případě jdu na to. Děj se vůle boží…“
Edwardův hlas se na chvíli ztratil a vystřídal ho zvuk pilování kosti, přesně tak odporný, jak si ho právě představujete. Dvě vteřiny nato zazněl příšerný hrdelní výkřik, který vzápětí umlkl. Po pěti sekundách k řezání kosti přibylo Edwardovo supění, které postupně nabývalo na intenzitě, až se z něj stalo souvislé nosové ryčení.
„Hotovo! Kurva! Zatraceně!“
Na druhé straně se ozývalo namáhavé dýchání a jakýsi všeobecný halas.
Sirius si taky úlevně vydechl a mokré dlaně utřel do kalhot.
„Bože, jsi fantastickej.“
„Ty taky… Takže přikládám sterilní krytí, tlakovou vrstvu a obinadla.“
„Jo, přesně tak. Na sále už si to všechno zrevidujou a pořeší.“
„Děkuju, Siriusi. Musím končit.“
„Edwarde, já –“
„Ozvu se ti.“
Spojení se přerušilo.
Sirius zůstal tupě zírat na mobil položený na stole. Teprve když několikrát naprázdno zacvakala klika a ozval se hlas Nymfadory Tonksové, dokázal se pohnout a otevřít jí dveře.
„Chtěl jsi se mnou – proboha, co ti je? Vypadáš jako po boxerským zápase.“
„Právě jsem amputoval ruku po telefonu.“
„Co že jsi dělal?!“
„Nic, zapomeň na to. Co ta tvoje máti? Ještě pořád trvá na společný letní dovolený?“
„Jo, bohužel jo. Je to problém?“
„Tři tejdny v kuse? No, bude to tady bez tebe záhul, ale nejspíš to zvládnem. Jestli je to pro tebe důležitý.“
„Mně je to ukradený, tisíckrát radši bych řešila anální píštěle, jenže ona na tom trvá. Třicetiletý výročí svatby se prej musí pořádně oslavit.“
„Budeš vůbec některej z těch dnů střízlivá?“
„Přeskočilo ti? Já s nima střízlivá nedám ani nedělní oběd! Navíc, je to Karibik. Přivezla bych ti rum, kdyby ses chtěl vykašlat na to svoje abstinování.“
„Odstup, Satane. Běž. Kušuj. Užij si ty Brightovy nateklý varixy.“

Až páté vyzvánění proniklo k jeho vědomí, které se do té doby úspěšně schovávalo v hlubokém spánku. Poslepu vyhrabal telefon z kapsy kalhot přehozených přes radiátor a automaticky přijal hovor, aniž by se představil.
„Harry? Jsi naživu?“
„Svého úmrtí si nejsem vědom. Ahoj, mami.“
„Tvoje vrchní už se tě hodinu pokouší sehnat.“
„Moje… – Cože? Kolik je?“
„Osm pryč.“
„To ne.“
„Ale ano. Ty jsi zaspal?“
„Očividně.“
„Kde jsi?“
„Kde bych asi tak byl? Že by v posteli?“
„Bezva. Tak se z té postele koukej zvednout a dorazit.“
„Poslyš, odkdy mi šéfuješ?“
„Od chvíle, kdy jsem tě přivedla na svět, ty zatracenej pacholku! A jestli nechceš, aby si tě papá pozval na kobereček, tak uděláš, co ti říkám. Je to jasný?“
„Jo. Za hodinu jsem tam.“
„Za půl hodiny. A pevně doufám, že nemáš hladinku.“
Lily už si na odpověď nepočkala. Položila to a vrátila se k práci.
Harry si protřel oči, ve kterých přes noc nechal čočky, a okamžitě pocítil příšernou, řezavou bolest. Jen co se trochu vzpamatoval, začal telefon zvonit znovu. Tentokrát viděl, kdo volá, a neměl nejmenší chuť to zvednout.
„Ahoj, Ginny. Jak se vede?“
„Hmm… asi jako někomu, kdo měl odletět do Egypta a místo toho trčí na letišti, protože zmeškal letadlo.“
„Aha. To mě mrzí. Můžu pro tebe něco udělat?“
„Jestli pro mě můžeš něco udělat? To má být vtip?“
„Ne, proč? Poslyš, proč vlastně voláš?“
„Co takhle proto, že sis měl dneska v šest ráno vyzvednout Artura a vzít ho na víkend k sobě?“
„Do prdele.“
„Před čtrnácti dny jsi mi potvrzoval, že to platí.“
„Do hajzlu.“
„Sedmkrát jsem ti volala. Když mi došlo, že ses na mě vysral, naložila jsem ho do auta a odvezla sama. To jsem ještě naivně doufala, že to stihnu. Jaký překvapení, když mi otevřel Draco a s bohorovným klidem povídá, že už tě tři dny neviděl a pátrání po tobě nevyhlásil jenom proto, že jseš mu úplně volnej!“
„Panebože, Ginny, já –“
„Naštěstí byl tak laskavej, že si ho u sebe nechal, dokud si pro něj nepřijede táta.“
„Já jsem jeho táta.“
„Ne, ty jsi donebevolající kretén!“
„To nejspíš taky.“
„Mike je jeho táta. Předal rozdělaný případ služebně mladšímu kolegovi, sedl na vlak a jede sem až z Aberdeenu!“
„Ginny, promiň –“
„Omluv se hlavně Arturovi. Těšil se, že spolu strávíte víkend.“
„Máš pravdu, jsem fakt kretén.“
„A taky by ses měl omluvit Mikeovi. Pohádal se kvůli tomu s velitelem.“
„To mě mrzí. Zavolám mu a… urovnám to. Artura si vyzvednu hned, jak skončím v práci. Víc v tuhle chvíli asi udělat nemůžu.“
„Kde vůbec jsi? To už v tom špitále přespáváš, že ani nechodíš domů?“
„Ehm… ne. Já teď… bydlím v Londýně.“
„Přestěhoval ses do Londýna? Proč jsi mi nic neřekl?“
„Je to komplikované.“
„Rozešli jste se?“
„To je ještě komplikovanější.“
„Ty tam nejsi sám, že?“
„No, vlastně ne. Nejsem tu sám.“
„Fakt neuvěřitelnej kretén.“
Ginny to típla a Harry se cítil, jako by dostal nafackováno. Pro jistotu dvakrát z obou stran.
„Dobré jitro,“ zavrněl hlas na opačném kraji postele.
„Dobré,“ odpověděl výrazně méně nadšeně Harry a zamlženým zrakem se toho člověka pokusil identifikovat. „Hmm… Bernard?“
„Benjamin.“
„Jasně. Ale počáteční písmeno jsem trefil.“

Muž na nosítkách mu zdravou rukou stiskl předloktí a přes kyslíkovou masku se na něj upřeně zadíval. Byl zabalený do termofolie a záchranáři ho nakládali do sanitky. Vypadal klidně, smířeně. Z infuzního vaku už kapal fyziologický roztok s morfiem.
„Děkuju,“ naznačil pohybem rtů.
Edward zachytil jeho ruku do svých dlaní a opětoval stisk.
„Poděkujte doktoru Blackovi ze St. Phoenix v Londýně. Bez něj bych to nezvládl.“
„Vaše první?“ obrátila se na něj vysoká rudovlasá žena v reflexní bundě s nápisem Záchranář – lékař.
„Ano.“
„Vy jste doktor Lloyd, že? Edward.“
„Ano.“
„Já jsem Susanne.“ Žena stáhla rukavici, aby si s ním potřásla rukou. „Doktorka Bernardová z nemocnice v Lavendou. Dělám tam na traumatologii. Sarah mi o vás něco málo prozradila, ale tohle jsem tedy nečekala.“
„Já taky ne. Upřímně řečeno mám dojem, že se mi neustále děje něco nečekaného.“
„Život je plný nečekaných věcí, kolego. Chcete hodit do města?“
„Ne, díky. Mám tu auto.“
„Fajn. Tak se uvidíme příští týden.“
„Příští týden?“ zavrtěl zmateně hlavou.
„Na karnevalu. Školním karnevalu.“
„Vy tam budete taky?“
„Samozřejmě. Sofie přece chodí s Lizzie do stejného ročníku. Posledních pár dní horečně vyrábím kostýmy. Vypadáte, že se nechytáte. Sofie je moje dcera.“
„Ach tak. Rozumím. Promiňte, vy totiž –“
„Nevypadám, že mám jedenáctiletou dceru, jo, já vím.“
„Chtěl jsem říct, že –“
„Susanne, pohni!“ houkl řidič sanitky a vlezl si za volant. „Máme před sebou pěknou štreku!“
„Mějte se, Edwarde. Pozdravujte ode mě Sarah.“
Počkal, až vůz zmizí za horizontem, a teprve potom se zhroutil. Z výšky dosedl na nejbližší kládu, předklonil se a minutu zvracel.

Harry našel Ianovu vizitku a o pauze vyšel ven na parkoviště sanitek, aby si zavolal. Ian byl překvapený. Po půl roce už telefonát skutečně nečekal.
„Ahoj, tady Harry. Nevím, jestli si na mě pamatuješ –“
„Zatím jsem na žádného svého milence nezapomněl, přestože u několika z nich jsem se o to snažil. Chceš mě pozvat na rande nebo voláš pracovně?“
„C je správně. Chtěl bych si domluvit sezení. Říkal jsi, že děláš psychoterapii.“
„To dělám. Ale ne s lidmi, s kterými jsem spal, Harry.“
„Bylo to jen jednou.“
„Technicky vzato to bylo třikrát.“
„Jednorázovka typu 3 v 1. Nemám zájem o pokračování, Iane.“
„Škoda. Co máš za potíže?“
„Složitě se to vysvětluje, ale… ve zkratce… jsem v hajzlu.“
„Deprese?“
„Možná. Nevím.“
„Máš sebevražedné myšlenky?“
„Ne. Spíš sebedestruktivní nápady. Jako propít se do nálady, kdy si domů přivedu cizího chlapa.“
Na Ianově straně bylo slyšet tlumené zachechtání. Promluvil ale vážně.
„Můžu ti doporučit jednoho svého kolegu z Londýna. Specializuje se na závislosti a narcistické poruchy osobnosti, ale dělá i PTS, obsesivně-kompulzivní pacienty, párové terapie a rodinné konstelace. Myslím, že byste si mohli sednout.“
„Dobře. Pošleš mi kontakt?“
„Na tohle číslo?“
„Ano.“
„Fajn. Posílám ti ho. Nevolej mu odpoledne. Buď ráno nebo večer mezi šestou a osmou.“
„Díky, Iane. Měj se.“
„Ty taky, Harry. Opatruj se.“