Muzeum, kapitola patnáctá

„Neměla jsem na tebe tak vylítnout.”
„Nic se nestalo.”
„Stalo, sakra! Netvař se, že ne. Nedokážu si vůbec představit, jak… nedokážu to ani dát dohromady do věty.”
„Co jsi chtěla?”
„Cože?”
„To nebylo kvůli Ginette. Můžu — můžeme — dokážeme jí pomoci. Jinak už by nebyla naživu. A rozhodně jsi nevylítla kvůli mě. Chtěla vyhrát. Co jsi chtěla vyhrát?”
„Upřímně? Nejradši bych se rozdvojila taky. Jestli odtud nevypadnu, asi mi hrábne. Jestli odtud vypadnu, nechám tady Ginette, možná už ji nikdy nenajdu a hrábne mi taky. Nemám tušení, co se stalo s těmi dvěma řízky ze zásahovky, ani s Verčou, ani kde je teď Thibault.”
„Jsou pořád tam, kde jste je nechaly. V příštím momentu jste jednoduše pryč.”
„Hm.”
„Najdete se. Pro tebe všechno teprve začíná. Pro mě — pro něj — už skončilo. My všichni, ty, já, Ginette, Lyam a Veronika, jsme propojeni mezi sebou. Vidělas mě poprvé. Já tebe ne. Když jsem tě viděl poprvé já. Věděla jsi, kdo jsem. Znala jsi moje jméno. Nečekal jsem… přitom jsem to samé provedl já Ginette. Když jsem ji viděl poprvé, měla na čele tu jizvu. Pod vlasy, všimla sis? Potkal jsem ji asi dva roky nato. Nepoznala mě a tu jizvu neměla. Ještě ji neměla.”
„Moment… mám z toho hlavu jako pátrací vzduchoď.”
„Pátrací co?”
„Balón. To je rčení. Spletla jsem slovo. Znamená to, že už moje hlava dál nepobírá.”
„Moje taky ne. Jen mluvit s démonem je… viděla jsi sama. Ani s lidskou formou to pořádně nejde.”
„Soljaris.”
„Nerozumím.”
„Četla jsem kdysi takovou knihu o lidech a myslícím oceánu někde na jiné planetě. Snaží se spolu mluvit. Obě strany. Ale naprosto se míjí účinkem. Sotva si všimnou, že protějšek něco říká, natož aby se s ním domluvili. Oceán vytváří tvary. Pak lidské tvary — ze vzpomínek lidí. To je jeho způsob komunikace. Nic víc. Nedokáže se skrz ně dorozumět.”
„Takhle to nefunguje. Nejsem způsob. Jsem… tlumočník.”
„Já vím.”
„Jak to dopadlo?”
„Co myslíš?”
„Ta kniha.”
„Lidi to vzdali. Oceán ne. Těžko říct proč. Proč jsi to ty ještě nevzdal?”
„Nechci porušit závazek.”
„Jaký?”
„Chránit Ginette.”
„Počkej… proč, před kým?”
„Neměl jsem tušení, že se tohle stane, zatraceně. Mluvil jsem s démonem — jako ty před chvílí. Nechápu všechno, je toho příliš, ale vím, co jí hrozí. Vím, jak přijde k té jizvě na hlavě. Nemůže ji ochránit sám. A tak požádal mě. Neměl tušení, že ji od té doby budu provázet.”
„Takže když zaútočil…”
„Ano.”
„A když Ginette chtěla, aby ses vrátil pro mě… nemohl jsi odmítnout, že?”
„Ale ano. Souhlasit bylo moje rozhodnutí.”