16. kapitola: Smíření

Byl zrovna na sále, když se doslechl, co se přihodilo Harrymu. (Nemocniční síť drbů fungovala rychleji než internet.)
„Chceš jít?“ zeptala se doktorka McKinnonová.
„Ne, dodělám to,“ řekl, ale hlas mu zakolísal.
„Jseš si jistej? Moody má zálohu. Určitě teď na pokoji nadává, že nemá do čeho říznout.“
„V pořádku, Marlene. Dodělám to,“ zopakoval, teď už daleko pevnějším hlasem.
Když o tři čtvrtě hodiny později přenechával pacientku anestezioložce Sinistrové, pokusila se ho zdržet staniční McGrathová.
„Doktore Pottere, mám tu rodiče toho malého Briana. Chtějí s vámi mluvit.“
„To je ta autonehoda z dopoledne? Amputace nohy pod kolenem?“
„Ano, to je on. Vím, že pospícháte za synem, ale...“
„Zjistěte, jestli ještě slouží doktorka McGonagallová, operovala se mnou. Ať se jich ujme.“
„Dobře.“
„Jestli už tu není, ať počkají v odpočívárně. Přijdu za nimi, jakmile to bude možné.“
S omluvným úsměvem sundal operatérskou čepici, hodil ji do koše a pokračoval směrem k výtahu.
Na infekčním oddělení v šestém patře už ho očekávali. Sestřička ho bzučákem vpustila dovnitř a nasměrovala do synova pokoje.
„Ahoj,“ pozdravil Lily, která seděla na židli u Harryho postele a pročítala u toho nějaké zprávy ze svého oddělení.
Vzhlédla a odložila papíry na noční stolek.
„Ahoj. Dal sis na čas.“
„Promiň. Dělali jsme dvojitý bypass, nemohl jsem odejít. Jak mu je?“
„Antibiotika zatím nezabírají, aspoň už ale tolik nehoří.“
„Zápal plic?“
„Jo. Naštěstí se to podchytilo včas. Leukocyty má pod 10 000. S kyslíkovou terapií se saturace drží na 98 %.“
„To je dobře.“
Chvíli na sebe jen mlčky hleděli. James stál těsně za dveřmi, Lily seděla u pelesti a ta vzdálenost jako by najednou symbolizovala, jak vzdálení jsou si v životě.
„Tu dohodu jsem podepsala, naskenovala a hodila do mailu. Nechtěla jsem to nechávat ve tvé kanceláři, tahle nemocnice je děsná slepičárna.“
„Děkuju. Takže nemáš žádné výhrady?“
„Ne. Tvůj návrh je fér.“
James vypadal, že se mu právě setsakramentsky ulevilo. Dokonce se odvážil postoupit dál do místnosti, aby se mohl na syna podívat zblízka a přesvědčit se, že klidně dýchá.
„Cel čeká dvojčata,“ podělil se o novinku a dával si záležet na neutralitě tónu.
„Blahopřeju,“ zareagovala stejně neutrálním hlasem Lily. „Vždycky jsi chtěl velkou rodinu.“
„Jo. A ty zase jedináčka a kariéru. Nakonec se nám oběma splnilo to, co jsme si přáli.“
„Ale vydrželo nám to dlouho... Možná až příliš dlouho.“
„Nezměnil bych jediný den, Lily.“
„Já taky ne, Jamesi.“
„Ještě jsi u sestry?“
„Zatím ano.“
„A hledáš něco vlastního?“
„Samozřejmě, že hledám. Není ale jednoduché sehnat v tomhle městě cenově dostupné bydlení, pokud je člověk sám.“
„Zaplatím to. Hlavně si najdi něco dřív, než ti z Dursleyových dočista přeskočí.“
Pohladil hluboce spícího Harryho po vlasech, narovnal mu přikrývku a zamířil ke dveřím. Tam se ještě krátce zastavil.
„Až ti něco padne do oka, ozvi se. Zařídím to.“
„Děláš to proto, aby ses necítil provinile? Jestli jo, tak nemusíš.“
„Já vím, že nemusím. Ale chci. Protože mi na tobě záleží. Pořád tě mám rád, Lily. Vždycky tě budu mít rád.“
„Fajn. Nehodlám se nechat přemlouvat. Díky.“
Usmál se a zmizel.
Sebrala ze stolku lejstra a znovu se začetla.

Sirius vyšel prosklenými dveřmi na parkoviště sanitek, kde měl v rohu rezervované místo pro svůj motocykl. Oděn do koženého jízdního obleku, nasedl na stroj, na hlavu narazil helmu a nakopnul motor. Už se chystal odtamtud vypálit, když si povšiml Hermiony nešťastně rozhazující rukama směrem k zastávce, z níž právě odjížděl noční autobus.
Popojel k ní a zvedl hledí.
„To byl váš autobus? Potřebujete někam hodit?“
Hermiona se nervózně kousla do rtu a zavrtěla hlavou.
„To je v pohodě, pojedu dalším. Díky.“
„Neblázněte, vždyť tu vystojíte důlek. Nasedněte si.“
Posunul se víc dopředu, aby jí za sebou udělal místo.
„Nechci vás zdržovat. Klidně jeďte, já počkám na autobus.“
„Nezdržujete mě. Mám zítra volno. Tak dělejte, sedejte. Možná na to nevypadám, ale jezdím bezpečně. Vzadu v kufru je helma pro spolujezdce.“
Hermiona ještě pár vteřin nerozhodně přešlapovala na místě. Pak otevřela přihrádku, vytáhla z ní přilbu a nasadila si ji.
Black jí věnoval zářivý, klukovský úsměv, o němž Grangerová nepochybovala, že je právě tím, na co musel v životě ulovit už nespočet ženských.
„Tak kam to bude, madam?“
„Sainsbury Street, naproti St. George's Park.“
„To je taková žebrácká čtvrť, co?“ poznamenal ironicky a na odpověď už nečekal.
Když ho Hermiona pevně objala v pase, rozjel se směrem k hlavní cestě a pak už oba neslyšeli nic než řev motoru.
Noc voněla jarem, sladkou kombinací rozkvetlých magnólií, mokré půdy a ozónu. Svištěli po téměř prázdné silnici a Hermiona, ač by si to nikdy dřív nepomyslela, shledávala tuhle jízdu příjemným odreagováním. Hučení větru, ohlušující randál, rychle se míhající sloupy veřejného osvětlení a nasvícené reklamní poutače vytvářející dojem lunaparku... To všechno dávalo na moment zapomenout...
Black zpomalil, zabočil za roh, projížděl podél malého parčíku a blížil se k domu, kde Hermiona bydlela.
„Jeďte dál!“ vykřikla najednou a pěstí mu zabušila do zad. „Jeďte pryč!“
„Co? Jsme špatně?“
„Nezastavujte! Jeďte odsud pryč!“ řvala do helmy, křečovitě se ho držela a schovávala se za něj.
Na ulici před vchodem do čísla 17 postával Cormac McLaggen.
Sirius ho také spolehlivě identifikoval a jelikož si domyslel, že jde zřejmě o důvod její paniky, v klidu projel kolem a teprve na konci ulice na to pořádně šlápl.
„Je jedno, kam pojedeme?“
„Co?“
„Je vám jedno, kam pojedeme?“
„Jo! Jeďte kamkoliv!“

Severus podřimoval v ušáku ve své kanceláři, na klíně rozečtenou knihu od Murakamiho.
Telefon na pracovním stole se rozdrnčel minutu po půlnoci.
Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je a proč tam je. Někdo na druhé straně linky byl však vytrvalý. Přístroj neúnavně zvonil, dokud se nezvedl z křesla a nedošel k němu.
„Ano?“
„Doktore, nerada vás budím, ale chtěl jste, abych vám dala vědět, kdyby –“
„Zhoršil se?“
„Jo. Znovu mu vyletěla teplota.“
„Doktorka Potterová je u něj?“
„Ne. Jela se domů vyspat. Mám jí taky zavolat?“
„Nevolejte jí. Hned jsem u vás.“
Plášť nechal ve skříni, jen si zavázal tkaničky, dopnul horní dva knoflíčky košile a vyrazil.
Cestou na infekční se zastavil v umývárně, aby si opláchl obličej studenou vodou a přivedl mozek do stavu dokonalé bdělosti.
„Zhoršoval se postupně?“ vybafl na sestru hned mezi dveřmi.
„Ne. Zničehonic. Naopak jsme mysleli, že antibiotika už zabírají.“
„Jakou má teplotu?“
„39,8.“
Snape si od ní vypůjčil stetoskop a poslechl si Potterovy plíce.
„Progredující pneumonie. Infekce se rozšířila. Naberte mu krev na hemokultury a krevní obraz.“
Sestřička pokývala hlavou a zaběhla pro odběrovou sadu.
„Doktorka Burbageová je ještě tady?“
„Měla by být na lékařském pokoji. Chcete s ní mluvit?“
„Ano. Jdu si s ní promluvit o dalším postupu. Tu krev prosím odneste do vaší laboratoře, testy provedu sám.“
„Dobrý večer, Severusi,“ pozdravila ho doktorka Burbageová, kterou z odpočinkové místnosti vytáhly zvýšené hlasy. „Kam mi paměť sahá, nevzpomínám si, že bys kvůli nějakému studentovi trávil noc v práci. Pan Potter musí být skutečně výjimečný.“ Zkontrolovala průtok infuzérem, zápisy v kartě a vývoj vyrážky. „Ostatně, slyším na něj samou chválu, ať už hovořím s jakýmkoli oddělením, které navštívil. Můžeš být na něj právem pyšný. Nicméně spánek kvůli němu zanedbávat nemusíš. My se tu o něj postaráme.“
„Bude potřeba vyměnit antibiotika. Amoxycilin nezabírá,“ poznamenal stroze.
„Je ještě brzy, abychom tohle mohli tvrdit.“
„Má pokročilý zápal plic.“
„Saturace je dostatečná.“
„Co když za hodinu už nebude?“
„Pak půjde na plicní ventilaci. Ale zatím to zvládá.“
„Stoupá mu teplota, Charity. To není známka toho, že by dosavadní léčba pomáhala.“
„Horečka není nepřítel, Severusi. Horečka je nástroj, kterým tělo bojuje proti patogenům. Potter je mladý a silný muž, nechme ho bojovat a vyhrát bez fixlování.“
„Dobře,“ kapituloval a cítil se poněkud trapně. Nechal se příliš unést, protože mu na Potterovi záleží. Chová se jako hyperprotektivní rodič a ne jako objektivní lékař. „Než odejdu, udělám ty testy. Doufám, že nic nenamítáš.“
„Posluž si,“ mávla blahosklonně rukou. „Laboranti určitě ocení, že je necháš v klidu zírat do televize.“
Věnoval Potterovi poslední pohled, převzal od sestry zkumavku a zamířil do laboratoře.

„Grimmauldovo náměstí? Tady bydlíte?“ podivila se Hermiona, když slezla z motorky a konečně si sundala těsnou helmu. „To je taky zbohatlická čtvrť, ne? Bydlelo tu několik klientů mých rodičů. Jeden pracoval pro královskou rodinu.“
„Zdědil jsem ten dům po matce,“ vysvětlil stručně, připoutal mašinu ke kandelábru a zavedl Hermionu po přístupovém schodišti ke dveřím s masivním bronzovým klepadlem.
Vnitřek domu vypadal pustě a omšele. Zlacené tapety byly na spoustě míst potrhané, ze stropu padala omítka, ručně tkaný koberec viděl vysavač naposledy asi před sto lety.
Obývací pokoj v přízemí byl udržovanější, ale i ten by zasloužil více péče. Obrovská plazmová televize působila trochu nepatřičně na pozadí starožitného nábytku, na vrzajících parketách se povalovaly hromady oblečení, na rozloženém gauči ležela peřina a polštář, slonovinový bar byl otevřený a kolem něj stály prázdné láhve.
„Omlouvám se za ten nepořádek,“ zamumlal, hodil obsah kapes na konferenční stolek a přehodil koženou bundu přes opěradlo křesla. Pak si to namířil rovnou k baru. „Dáte si taky?“ Ukázal na poslední flašku skotské, která tam ještě zbývala.
„Ne, děkuju.“
Sirius pokrčil rameny, štědře si nalil do sklenky s vysokým dnem a upil.
„Promiňte,“ uvědomil si náhle, že Hermiona nemá, kam by si sedla, a začal z křesla odhazovat časopisy, prázdné sáčky od lupínků a krabice od pizzy. „Já už teď hosty často nemívám. Prosím.“
„Díky. I za to, že jste mě sem pozval.“
„Za málo.“
Sám se zády opřel o vyřezávanou komodu z doby kolonizace, mlčky usrkával a čekal, jestli nebude chtít mluvit o tom, co se stalo. Když mlčení trvalo už příliš dlouho, osmělil se.
„McLaggen vás obtěžuje?“
Uhnula očima ke zhasnuté televizi a uvažovala, co v takhle pozdní hodinu asi dávají.
„Nebo jen nepochopil vaše odmítnutí? Já ho pochopil na první dobrou. Myslím, že se v tomhle ohledu umíte vyjádřit dost jasně.“
„Tak zřejmě dosahujete vyšší emoční inteligence.“
„No, jsou lidi, co by vám tohle tvrzení určitě vyvrátili. Každopádně, pokud má McLaggen problém akceptovat vaše ne, možná by se mu to mělo vysvětlit důraznějším způsobem. Jako neverbálním, jestli mi rozumíte.“
„Jako dát mu pěstí?“
„Vidím, že rozumíte.“
„Doktor McLaggen je stálý lékař na oddělení, kde dělám praxi. Pracujeme spolu, schvaluje moje postupy i recepty, nevím, jestli je dobrý nápad řešit tuhle situaci tak radikálním způsobem. Nechci to hrotit, chci jen počkat, až mi dá pokoj. Brzy ho to přestane bavit.“
Sirius se tvářil skepticky.
„Ten chlap se neštítí pátrat po adrese vašeho bydliště, aby vás tam mohl zaskočit uprostřed noci. Mám dojem, že toho ignorací neodradíte. Ale je to vaše soukromí a vaše rozhodnutí. Kdybyste změnila názor a potřebovala někoho, kdo to McLaggenovi polopaticky vysvětlí, můžete se na mě obrátit. V opačným případě se do toho nebudu plíst.“
„Děkuji, doktore Blacku.“ Hermiona potlačila zívnutí a vstala z křesla. „Ukázal byste mi, kde se můžu osprchovat a kde si lehnout?“
„Samozřejmě.“ Odložil nedopitou whisky na barový stolek. „Můžete si vybrat ze tří koupelen a šesti ložnic.“