Pardubice

Unaveně odkládám složky na noční stolek, nemám sílu na to, prohrabávat se estébáckými jedy. Hotelový pokoj je studeně cizí, choulím se pod pokrývkou, je mi zima a do spánku se propadám jen neochotně.
Stojím v kuchyni a vztekám se. Surmena mě nechce vzít sebou, až bude s bohyněmi o svatojánské půlnoci na kopaninách sbírat zeliny.
„Tiše, holčičko moje. Co je silou o půlnoci, je silou i o polednách. Ba větší, je snad noc silnější než den?“
Pomalu jdeme polní cestou. Slunce nad hlavou hřeje stejně jako Surmenina ruka v mojí dlani.
Probouzím se nerada.
Ráno je zase studené a šedé.