47. část - Nebyl tady Lomikar?

„Jsi nějaká bledá, nebyl tady Lomikar?“ zavtipkoval Helebrant, když ke mně došel.
Usmála jsem se. Úleva, která se mi rozlila tělem, když jsem poznala malířův baret a rozježený vous, se podepsala jak na mém výrazu, tak i na těle, nepřebil ji ani starý umolousaný vtip. Uklidněná jsem opět poklekla k závoře a poprosila malíře, aby mi ji pomohl odstranit. Pak už netrvalo dlouho a lidé, bušící na strop svého vězení, začali vylézat ven.
Zachmuření, bez elánu, ženy s pláčem na krajíčku nebo přímo plačící, děti vyděšené, Anička držící si pochroumanou ruku a kulhající na levou nohu… Ztratili naději, přišli o peníze i o iluze, že jim bude pomoženo do svobodného světa. Naštěstí o rozum nepřišli, a tak otevřeným prostupem dál neprošli.
Bez slůvka rozloučení, jen s tichým poděkováním kráčeli ke dveřím, vrátit se pokud možno nepozorovaně do svých starých životů. Bylo mi jich líto, ale pomoci jsme jim nemohli.
„Gonny je kde?“ optal se Helebrant, doprovázející je pohledem.
Trhla jsem sebou. V rozrušení jsem si vůbec neuvědomila, že můj parťák se z krypty nevynořil.
Seběhla jsem po schodech a s obavami se rozhlédla kolem sebe. Prostup byl stále otevřený a ve žlutém světle jsem spatřila Gonnyho, ležícího bezvládně na hraně průchodu. Vylekaně jsem k němu poklekla a přitiskla mu prsty na krční tepnu. Podruhé v krátké chvíli mne prostoupila úleva, ucítila jsem jasný, pravidelný tep.
Nejprve jsme pečlivě uzavřeli prostup a pak vynesli Gonnyho ven. Položili jsme ho na deku, kterou malíř vytáhl z kufru auta a já se znovu, jako už poněkolikáté v tomto nešťastném případě, ujala role zdravotnice. Neviděla jsem žádnou krev, ani průstřel, ale na vzadu na jeho temeni nahmatala ohromnou bouli.
„Někdo ho praštil něčím tvrdým,“ řekl Helebrant. „Až se probere, bude ho bolet hlava.“
Měl pravdu. Po chvíli jsme Gonnyho vzkřísili, ale trvalo hodně dlouho, než se pořádně vzpamatoval. Algena a voda z láhve mu vlily opět krev do žil a tak jsme se posléze do kostela vrátili všichni tři.
„Tady jsem se schovávala já,“ ukázala jsem na první zpovědnici, „a tady někde byla ukrytá Hvězdná kniha.“ Popsala jsem jim vše, co se u zpovědnic událo. Nevynechala jsem ani Kernerovu promluvu.
„Měli jsme ji na dosah,“ vzdychl Gonny. „Kdybych to byl tušil! Sbalil bych ji a zdrhl dřív, než by si toho všiml. Takhle jsem si akorát vysloužil ránu do hlavy,“ pohladil si zátylek.
„Kdo tě vůbec praštil? On?“
„Ale ne,“ zavrtěl hlavou Gonny. „Pitomá lapálie. Vůbec mě nenapadlo, že tu bude tolik lidí. Když jsem přišel, tak jim Kerner zrovna přikazoval, aby vlezli dolů a prošli prostupem. Zavolal jsem na ně, ať neblázní, že jestli to udělají, bude po nich, ale v té chvíli ten pitomec vytáhl pistoli a vystřelil po mně. Jenže se netrefil. Nebo teda vlastně cosi trefil, jen nevím, co. Něco určitě ano, protože vzápětí mi to spadlo na hlavu a pak už si nic nepamatuju. Zřejmě je donutil hodit mě dolů, jsem otřískaný jak bábovička.“
„Hele,“ nahnul se malíř do zpovědnice a cosi zvedl. „Kapesník. Kdoví, komu vypadl.“
„Mohl by být Kernera,“ zadoufala jsem. „Pochybuju, že někdo z těch lidí šel do zpovědnice, co by tu hledal. Není zaprášený, neleží tu dlouho. Jestli je jeho, tak už nám neuteče.“
Vzala jsem do ruky ten pomačkaný kus bavlny, přemohla odpor a soustředila se.
„Je někde v lese. Asi jede autem, obrazy se rychle míhají. Víc teď nepoznám,“ oznámila jsem zklamaně.
„Ty ho dokážeš najít?“ podíval se na mne s obdivem Helebrant.
Přikývla jsem. „Ano. Nacházet lidi nebo zvířata, cokoli živého. To je mé nadání, které mě dostalo ke strážcům. Jen musím mít něco, s čím ten živý tvor přišel do styku. Oblečení, hračky, obojky… cokoliv. Pak už to není problém.“
„Výborně,“ zamnul si ruce Helebrant. „Tak můžeme vyrazit.“
„Ty víš kam?“ podivila jsem se.
„Tipl bych si, že ano,“ řekl malíř. „Mluvil o Telči, ne? Takže sjedeme zpátky do Slavonic, a pokud ho nenajdeme doma, zkusíme zajet do Telče. Konec konců, jestli bude tam, poznáš to i ty. Takové město je v republice jen jedno.“
Měl pravdu. Když jsem ve Slavonicích, kde jsme Kernera samozřejmě nenašli, vzala podruhé do rukou kapesník a soustředila se, spatřila jsem silnici vedoucí mezi lesklými plochami velkých rybníků, nad kterými se tyčilo několik vysokých věží.
„Telč,“ přikývl malíř. „Jedeme.“
Nastoupili jsme do auta a vyrazili.