Padesátka - Kobovy noční můry-36

Nevi zůstal stát před brankou do zahrady a rozhlížel se. Zahrada vypadala podivně. Kombinovala rozmáchlost mnohapatrové zarostlé džungle a perfektní symetrii odpleveleného francouzského parku. Polovina domku byla opletená břečťanem, druhá vinnou révou. Pokrčil tedy rameny, zvedl tašku a následován Rejstříkem a Simonou se postavil vedle Koby.
„Kobo, prosímtě, zdvořile a jemně!“ připomenul mu Nevi, i když věděl, že je to nejspíš zbytečné.
Z domku bylo slyšet odsunutí židle a kroky směrem ke vchodu. Koba se bezděky narovnal, pohladil si plešku a pevně sevřel pendrek. Simona si přilízla vlasy, Nevi zaťal volnou ruku v pěst.
Dveře se otevřely. Stál v nich muž středního věku s knihou v ruce. Přelétl pohledem návštěvníky, zastavil se na Rejstříkovi a zasípal: „Co tu ještě chceš, ty hade?“
„Nevi, proč říká, že je to had, když je to havran?“ optal se Koba.
Muž zalapal po dechu, přitiskl ruku na srdce a hlesl: „Ne! To není možné! To nemůže být možné! On přece neexistuje!... Ale nikdo jiný na světě by tohle neřekl!“
Otočil se ke Kobovi a s výrazem odsouzence se zeptal: „Nejste vy... nejsi ty... Koba?“
Koba jen ponuře přikývl.
„Dál nás nepozveš?“ přerušil ticho Rejstřík. „Myslím, že si máme o čem povídat.“
Čtveřice se rozložila v mužově obýváku a hleděla na pivo a čipsy, které zachmuřený hostitel vytáhl z lednice a zpod polštářů na sedačce před televizí. Simona obhlédla dřez s nemytým nádobím, oblečení rozházené porůznu, kam padlo, průvan v ledničce, polouschlé kytky a postarší okousané okraje pizzy zapomenuté na nábytku, a vyhodnotila to jako typicky mužskou domácnost, když ženská (možná definitivně) za sebou třískne dveřmi. I ten chlap vypadal nějak tak... neudržovaně.
„Představ nás, Rejstříku,“ ujal se slova Nevi. „Předpokládám, že pán nás zná a my jeho ne. To není dobrý začátek rozhovoru.“
„Simono, dovol, abych ti představil pana Jakuba Brzdu, píšícího pod pseudonymem James Brake braky. Nevi, Kobo - Brzda. Brzdo – Simona, Koba, Nevi.“
„Ty sprosťáku, ty nezdvořáku, já píši hodnotné romány z vězeňského prostředí! Koba by mohl vyprávět!“
„Jen to ne!“ zakvílel Rejstřík.
„Tak konečně poznávám toho hajného zlatého, deko bidel laťových a svinutou nitěnku, co mu vděčím za celu v base?“ optala se Simona a nadzvedla se bojovně z křesla.
„Ne, madam!“ pozvedl spisovatel ruce. „Váš příběh vždycky psala moje bývalá!“
„Vidíš, Simono! Já to říkal!“ zajásal Koba. „Matky mají jenom ženské!“