Padesátka - Kobovy noční můry-34

Rozhlíželi se kolem sebe a nemohli uvěřit svým očím. Výhled byl naprosto úžasný. Stáli na čtvercové terase na vrcholu vysoké věže. Hluboko pod nimi si na všech stranách protahovaly kudrnaté hřbety lesnaté pahorky. Lesy, lesy, lesy a obloha nad nimi. Jen kousek od nich kaplička a daleko na obzoru se daly tušit červené střechy vesnice nebo městečka.
„Ach,“ vydechl Nevi. „To je úžasné místo! Tady žije náš stvořitel?“
Havran neodpověděl a ukázal zobákem ke schodišti. Sešli tedy dolů. Koba se hnal jako první a bojovně mával pendrekem. „Tak, a teď mu...“
„Zadrž, Kobo,“ mírnil ho Nevi. „Zkusíme to napřed po dobrém. Teprve, kdyby to bylo na pendrek, vezmeš na něj pendrek, jo?“
Koba spokojeně kývl, ale stejně vpadl do pokoje jako první. Zarazil se a ostatní taky. Na Rejstříkovi se zježilo a zbělelo všechno peří. Místnost byla nabitá vycpanými zvířaty a ptáky, na podlaze kožešiny, na stěnách zbraně, uprostřed místnosti obrovský glóbus a kniha na stolku.
„Zbláznil se,“ zajektal zobákem Rejstřík. „Když jsem u něj byl posledně... ledaže by...“
„Našel jsem ho!“ ozval se Koba ze sousední místnosti. „Hola, pane, vstávejte! Co se válíte v té bedně? A proč jste ofašovaný od hlavy až k patě?“
Rejstříkovi se viditelně ulevilo. „Kobo,“ zakrákal vesele, „když rrrozdávali rrrozum, že ty sis nešel? Vždyť je to mumie!“
„Co mu myje?“ nechápal Koba a šťouchl do vyřezávaného víka sarkofágu, které s rachotem upadlo na zem.
„Tak a na průšvih je zaděláno,“ glosoval Nevi. „Ještěže se to nerozbilo, ale rána to byla děsná.“
Do místnosti vkročila statná žena s obrovskými klíči v ruce, následovaná houfem štěbetajících dětí a dospělých. Nechápavě zavrtěla hlavou, překročila červenou sametovou šňůru nataženou mezi dvěma stojany a víko opatrně opřela tak, jak bylo. Přitom se podívala skrz Kobu, jako by tu ani nebyl, prošla mezi Simonou a Nevim a obrátila se ke skupině. „A nyní následuje prohlídka hradní věže.“ Skupinka odsupěla po schodech nahoru a naše čtveřice zůstala zaražená.
„To jsme vosk?“ optala se Simona. „Nebo ze skla? Nebo snad neviditelní?“
„Nejspíš jo,“ odpověděl Nevi. „Rejstříku, proboha, kam jsme se to propadli?“
„Já měl pocit, že jsem něco zvorrral, a taky že jo. Když vy dva jste si přáli být u svého duchovního otce a Simona u své duchovní matky. A já vám zapomněl říct, že tihle dva nežijí na stejném místě. Takže jsme přistáli mezi jejich bydlišti. Blíž to máme k otci, tak bych doporučil přesunout se tam.“
„Ej!!!“ zařval zoufale Koba.
Nevi beze slova uchopil Simoninu tašku a vykročil z budovy. Zastavil se pod velikou lípou. Jejími větvemi pohyboval vítr.
„Být neviditelný má jednu velkou výhodu. Ať vlezeme do jakéhokoliv dopravního prostředku, nebudou po nás chtít jízdné. A protože jsme švorc, moc se to hodí.“