Eleonora

Murilo Rubião mi snad odpustí.
Pořád jsem koukal na tu židli. Byla… goticky krásná. Vysoká, útlá, lehce prohnutá. Byla taky jediným nábytkem v mém novém podnájmu, spacák jsem měl vlastní a šaty na hromadě v rohu. Ale ta židle byla nádherná.
Zvykl jsem si s ní po večerech vykládat. Mluvil jsem tedy hlavně já, ale ona poslouchala úžasně.
Vlastně mě povídání s Eleonorou bavilo ze všeho nejvíc. Řekl jsem vám, že se jmenovala Eleonora? Jediná chápala, jak mi je. Občas jsem s ní tančil, normálně jsem ji držel v náručí a tančili jsme.
Snažil jsem se ji ukrást, když jsem z toho podnájmu musel vypadnout…