Poslední hodinka

Byl svátek svatého Mikuláše, za okny pomalu začínala zima, ale on byl zpocený. Ještě odpoledne pracoval, ale teď už nedokázal vstát z postele.
Tolik bylo nehotovo!
Pamatoval nadšený potlesk i rozpačité ticho. Přežil všechny své děti kromě dvou.
Jak rád by vstal, znovu pohladil klapky klaviatury.
Jeho smích tahal za uši knížat i děvek. Pryč byly doby, kdy házel mandarinky na přítelovo okno a tím pohoršoval pražské trhovkyně.
Slzy mu tekly z očí.
Dokázal tolik, a teď si ani nemohl dojít na dvorek.
Věděl, že Requiem píše pro sebe.
Naději mu dávalo, že po něm snad zůstane víc než dluhy.