O balóncích a copech

Když zemřela žena a děti, přestaly chodit pozdě, vstávaly s kuropěním.
Nespěchal, nebylo vpřed.
Vyčistil si zuby, snědl rohlík, vypil trochu mléka.
„Rád bych si s tebou promluvil,“ řekl své choti. „Necháte nás chvíli o samotě?“ obrátil se na potomky.
Po anglicku se vytratily.
„Nechci se hádat,“ ohradila se.
„Ale vůbec ne,“ děl. „jenom spolu nafoukneme balónek. Zaslovíme ho vším, co nás od toho druhého zabolelo, a pošleme do oblak.“
Drželi se za ruce, když vítr odnášel k prasknutí napěchovanou kouli.
„Musím jít se synem lepit modely,“ šeptl. „A dceři uplést cop.“
„Jen utíkej,“ smála se, „ať to tentokrát stihneš!“