Pan Navrátil

Do určité doby jsem byla typickým představitelem duše samaritánské.
Doma jsme byli naučeni. Rada otcova do života: potřebuje-li někdo pomoci...
Pokud se na mě někdo slušně obrátil, pomohla jsem.
Jistý kolega, příjemný chlapík, před výplatou kilečko nebo dvě. A já půjčila, i když Navrátil nebylo jeho jméno.
Až jednou, zdržela jsem se déle. Do šatny jsem šla kolem dílny. Tu slyším: „Ta mi vždycky přihraje, né.“
Vím, že se pak velmi divil, když mu šéf strhl půlku výplaty na dlužné a že mu už nikdy nikdo nepůjčil. Ani chlapi na pivo.
A já od té doby zvažuji komu a nač.