Hra III

Pojem o čase.
Zmizel.
Pořád cítila slunce na nahém těle.
Na plochou střechu sypanou štěrkem vyšla po úzkých schodech. Předtím kolem vonělo jehličí, šlapala v blátě, brodila proudící vodou. Na okrajích Varšavy kdysi vyrostly automatizované továrny ukryté mezi stromy. Ležela na střeše jedné z nich. Možná už celé hodiny.
Dvakrát ji hlas zkreslený počítačem nahnal do úkrytu.
Dvakrát dostala pít.
Jednou si ji prohlížel.
Mohl ji vidět v kteroukoli chvíli a určitě se díval.
Jen jednou si pohrál.
Cvičila, tančila a dotýkala se vlastního těla.
Předvedla každé zákoutí.
"Lehni si."
Další hodinu ležela v tichu.
Teprve teď plakala.
Zoufale.
Tiše.