Mezi břehy

V márnici začal její život být zoufale monotónní. Proud, na kterém se dosud vezla, najednou bezcílně kroužil ve slepém ramenu řeky a hrozil zastavit docela. Její sny jeden po druhém troskotaly ve světle zářivek…
Pak přišel Jim.
Od začátku ji to k němu táhlo. Byl charismatický, zdvořilý a pozorný, uměl naslouchat, její netaktně morbidní přeřeknutí ho neuváděla do rozpaků, naopak je považoval za legrační. Měla pocit, že oba jedou na stejné vlně. Jim vždycky byl jedno velké ucho, dokonce jako roztomilé ucho vypadal. Hezky voněl, dobře se oblékal a ty jeho oči… Pohlédnout do nich znamenalo utopit se v čokoládě.
Jak se říká, nejhorší věc, která se člověku může stát, je nic. Proto se Molly Hooperová odvážila udělat první krok a pozvala Jima na kafe. Byl to krok do prázdna, který on kupodivu uvítal s otevřenou náručí.
Slepé rameno vyústilo do vodopádu.
Teprve po několika týdnech společného plachtění jí bylo dost nešetrně sděleno, že její společník není k létání technicky způsobilý. Konkrétně k létání s kýmkoliv jejího pohlaví. Posloužila mu jen coby odrazový můstek k vševědoucímu Sherlockovi. Nejdřív ji využil a potom srazil do propasti, na jejímž dně ji očekávala ledová voda.
Molly zavřela oči a nechala se spolknout tmou.