Johana

Složila misky a povzdechla si. Zítra musí sehnat další jídlo. Pohlédla na postel, kde spaly čtyři děti. Zas je bude muset nechat celý den samotné. Zas jí budou viset na sukni, ať nikam nechodí. Zas je večer najde uplakané, namačkané někde v koutě. Chápe je. Od chvíle, kdy je našla opuštěné v lese, se ti malí cítí bezpečně, jen když je s nimi.
Ve vsi říkali, že se zbláznila. Čtyři hladové krky! Ale copak je tam mohla nechat?
Kroky na zápraží ji vylekaly. Pak lehké zaťukání.
„Melchiore?“
Objal ji a předal uzlík s plackami.
„Už tu nebudeš sama.“
Rozplakala se.