Příští, kdo zmizí z prosluněného parapetu

„A jestli se za ní nechcete odebrat vy ostatní," zamával výhrůžně prázdným květináčem, „tak se snažte."
Jedna přes druhou nasazovaly na listy a otvíraly květy. Být příští, kdo zmizí z prosluněného parapetu… hrůza pomyslet.
Jen bílá azalka pochopila, že se vyčerpávají nadarmo. Ubohá begónie se vydala ze všech sil, a když už nemohla dál, pán ji nemilosrdně odnesl.
Azalku čeká stejný konec, tak jako tak.

Neuspořádané houští na dvorku za antikvariátem neodpovídalo britskému klimatu.
„A je to, maličká." Její nový pán ji něžně zalil.
Nemohla uvěřit svému štěstí. Opodál dokonce roste její milá begónie!
Umřely a přišly do nebe. Určitě.