Když je po všem

Bylo to.
Harry… byl pryč.
Vyšlo to. Muselo to vyjít. Ale… hodně dlouho ho neuvidí. Jestli vůbec.
Doprdele.
Jeho nejlepší kámoš byl… pryč.
„Severusi? Mohl bys na chvilku?”
„Jistě, pane Ollivandere.” Šel za ním do pracovny a pomalu se nadechl, když viděl na stěně povědomou scénu. Seděli u večeře, povídali si. Harry byl rozvalený, se smíchem mával vidličkou a vůbec nevypadal jako ten sešněrovaný panák z dřívějška. Vypadal šťastně.
Kruci.
„Chtěl jsem si promítnout pár vzpomínek. Připomenout si, proč to děláme. Kdyby jsi chtěl, můžeš se přidat. Tvoje volba,” řekl mu s tím svým zatraceným úsměvem.
Ničemu to neublíží, ne?