Tišení

Alžběta následovala četu, kterou jí mladá kozačka, když jí Bětka bez ohledu na protesty ovazovala omlácené klouby, nestydatě představila jako Svoloč. Nelichotivou přezdívku jim prý vysloužila národnostní pestrost.
Nataša si začala pohvizdovat, navzdory sykání mužů kolem. Alžbětě to připomnělo Josefův zvyk pískat si na výletech.
Tedy naposledy před pěti lety. Jenže co krok po zamrzlé pláni, to vzpomínka - buďto nehezká, nebo dávná. Utišit šly hůř než Nataša.
Za zatáčkou spatřili zbytek jednotky. Josefa uprostřed Alžběta poznala okamžitě - zachtělo se jí zamávat, zavolat... jenže náhlé výstřely z lesa ji přehlušily a najednou Golovin velel ústup a další výkřik ztlumila ovázaná dlaň.