Jako ovčí rouno

Dívala se za bývalou chráněnkou Domu se smutkem, který jen těžko přenechával místo naději.
Od počátku tušila, že svědomí nedovolí modrooké dívce sáhnout na život, nad kterým měla plnou vládu, ač ho ještě nedržela v rukou.
Matka zase věděla, že úkryt v pevných zdech světic římské církve by pro mladou ženu byl trnitý ne tolik pro vnímaný hřích, ale pro čirou pevnost její rodné víry.

Sklonit hlavu musela stejně. Čekal ji venkov a role, kterou neznala.
Biatris jí k vozu přinesla balíček pozorností navíc.
"Všechno už mám s sebou," usmála se Gertrud s dlaní na břiše.
Vdovec Rovier potřebuje syna.