Vigílie

Ticho. To jsem chtěla. V přítomnosti cizince holky umlkají. Rita se přestává chichotat a Marta dobublává. Dopíjejí horký čaj, oslazený medem divokých včel, a zalézají na pryčnu.

Mlčíme spolu. Vařič vyměňuje za primitivní hrnec na oheň, takové si pamatuju z Nepálu. Plechovka od čehosi s dírami pro vzduch povzbudivě hřeje, světlo plamínků nedosahuje do obličejů. 

Začíná první. Tichounce vypráví, nejdřív to zní jako modlitba nebo zaříkání. Potom se přidávají emoce. Nerozumím ani slovu, chápu všechno. Už se nepotkáme, a sdílet je potřeba. Svěřit se s myšlenkami, které nikomu jinému říct nedokáže.

Mluvím do svítání. Zastaví mne až ranní paprsky slunce.