Horko a hlad

V dálce zapadalo slunce, ale zlatavá poušť ještě zdaleka nešla spát.
Uprostřed nekonečného moře písku trčelo k nebesům zlomené křídlo imperiálního raketoplánu. Ačkoliv vrak vypadal opuštěně, už víc jak týden v něm bydlel poslední přeživší. Bývalý vězeň si spravedlivé, ale náhlé volnosti kupodivu moc neužíval. Kvůli rezavým chlupům se potil až hrůza a s obtížemi sbíral vodu, co se v noci vysrážela na lodních plátech. Jedl jen štíry, mravence a hady, jak ho to před lety učil otec, a zbytky mrtvých stormtrooperů. Poušť byla nelítostná, ale on se nevzdával.
Všechny síly věnoval opravování vysílačky a vlastně mu chybělo jediné: solnička.